Daniel Kroupa

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Daniel Kroupa
V prosinci roku 1976, když jeho žena čekala už třetí dítě a byla v pokročilém stadiu těhotenství, nemohl docházet do společností, kde se Charta připravovala. Když se manželka vrátila z porodnice, přišel je navštívit Martin Palouš a přinesl čerstvý dokument Charty 77 – a Daniel Kroupa ji hned zatepla podepsal. Jeho rozhodnutí podepsat bylo motivováno z velké části tím, že v jejím čele stál Jan Patočka a on v tom nechtěl nechat pana profesora samotného.

„Podstatou disidentství není tichá nenávist vůči režimu, disidenti byli lidé, kteří veřejně vystoupili a dali najevo nesouhlas s režimem. To bylo obrovské osvobození, protože od toho okamžiku člověk prostě říkal, co si myslí, a věděl, že mu samozřejmě hrozí vězení nebo šikanování jeho nebo jeho rodiny, v tomhle ohledu jsem si ani za minulého režimu nebral servítky.“

Když pak Jan Patočka po jedenáctihodinovém výslechu zemřel, byl jeho pohřeb velkou manifestací. Když se pak Daniela Kroupy při jednom výslechu ptali na třicetistránkovou monografii, kterou o Patočkovi napsal, říkali, že se k němu chovali slušně – i kávu mu prý uvařili: „Jako by vůbec nechápali, že taková psychická zátěž může být pro starého a nemocného člověka smrtící.“

V té době měl za sebou Daniel Kroupa už nějaké výslechy StB. Ze začátku měl prý dojem, že musí s příslušníky Státní bezpečnosti mluvit tak, aby je nevyprovokoval: kdykoliv se ho ptali na Chartu 77, odmítal vypovídat a jinak se s nimi bavil o nevinných věcech. Výsledkem byly ale delší a delší výslechy, při nichž si postupně uvědomoval, že i drobnosti, které estébákům říká, mají asi nějakou hodnotu.

Jednou při takovém výslechu zalhal. Estébák si jeho lži všiml a neváhal to okomentovat: „No to je důstojné. Vy, filozof, který má žít a zakládat svůj život na pravdě, tak mi tu lžete jako malý kluk. A kdybyste byl chlap, tak mě pošlete někam. Já si vážím obyčejného dělníka, který řekne: ‚To jsem udělal, za tím stojím,‘ anebo mě pošle do háje.“ Daniel Kroupa mu na to odpověděl: „Pane kapitáne, to máte pravdu a odteďka už vám neřeknu ani jediné slovo.“ Od té doby s ním vždy na začátku výslechu už jen sepsali protokol – „vyslýchaný odmítá vypovídat“ – a po půlhodině ho pustili domů. Přestali ho dokonce i volat na výslechy a už ho jen preventivně zatýkali na různá výročí jako 21. srpna. Daniel Kroupa si proto většinou na takováhle výročí bral v práci volno a jezdil s rodinou pryč z Prahy. Jednou se jim takhle podařilo utéct před hlídkou, která ho šla zatknout, i když policisté stáli už před domem.

Při jedné domovní prohlídce našli policisté samizdaty, které jeho žena hodila v tašce na balkon vedlejšího bytu. Kroupu čekal celodenní výslech, estébáci kombinovali laskavost a nátlak, ale nikdy proti němu nepoužili fyzického násilí. Tvrdili mu, že jeho manželku zatkli také a děti rozvezli do dětských domovů a už je nikdy neuvidí. Tehdy měl k StB už velmi hlubokou nedůvěru a na každé slovo, které mu říkali, si prý v duchu opakoval: „Lžeš, padouchu.“

Jindy se ho ptali na Patočkovy Kacířské eseje, a když jim asi po šesti hodinách výslechu s notnou dávkou hrdosti řekl, že četl jejich rukopis, který mu pan profesor půjčil, práskli se samizdaty, které sebrali na nějaké domovní prohlídce o stůl, protože jim samozřejmě vůbec nešlo o Patočkovy myšlenky, ale o to, kdo je v samizdatu rozšiřuje. Celé to bylo tažení proti tzv. květované edici redigované a vyráběné dr. Rudolfem Kučerou, kterého udal jeden z jejich společných přátel doc. Ivan Mucha. Mělo jít o exemplární příklad – ale příbuzný doc. Kučery byl vysoce postavený estébák, který zařídil, aby jejich případ uložili k ledu.

Topičem, čerpadlářem a filozofem
Z Tesly šel Daniel Kroupa do kotelny. Pracoval tam s ním krásný mladý Rom, který se živil jako prostitut pro zahraniční turistky, a navíc si do kotelny vodil dívky malým okénkem u chodníku přes hromady koksu: nikdy jim totiž neprozradil, že mohou jít normálně dveřmi. O patro výše zase pracoval psychoterapeut, ke kterému chodíval tajně ke zpovědi tajný katolický kněz Tomáš Halík.

Pro Daniela Kroupu to byly vlastně hezké časy – práce v kotelně nebyla špatně placená (měl dokonce nadprůměrný plat) a navíc mu kotelna dala velkou možnost studovat: týdně přečetl jednu filozofickou knihu, jednu beletrii a minimálně jednu detektivku. Ve čtyři hodiny se tedy probudil, zapálil kotel, šel si na chvíli lehnout, a pak šel na společnou snídani ke Karlu Palkovi. Dr. Rudolf Kučera byl tehdy zatčen za vydávání časopisu Polemos a po vyloučení z KSČ byl vyhozen i z Filozofického ústavu a pracoval v kotelně v Kateřinské ulici, asi dvě stě metrů od Daniela Kroupy a o dalších dvě stě metrů dál pracoval v kotelně na Stomatologické klinice Karel Palek (Petr Fidelius). Posnídali spolu, vyměnili si samizdaty, probrali politickou situaci a šli si zas každý do své kotelny.

Po necelém roce byl ale – pravděpodobně po zásahu Státní bezpečnosti – přeložen do kotelny dětské kliniky na Karlově. Tamní kotelna měla šest velikých kotlů a práce byla nad jeho síly.

S pomocí Radima Palouše a dr. Muraška si v roce 1981 našel zaměstnání strojníka v čerpací stanici vodárny Na Zelené lišce ve Vršovicích. Zásoboval vodou velkou část Prahy 4 a kontroloval, jak klesá či stoupá tlak, a obsluhoval čerpadla. Práce to byla skoro idylická, jedinou vadou na kráse bylo, že odpolední směna končila až v půl deváté večer, takže často přišel, když už bylo po všem. Takže když jednou dorazil na tajnou bytovou přednášku Dr. Newtona Smithe, oznámili mu přátelé, že právě odjela Státní bezpečnost i s panem profesorem a polovinou účastníků.

Práce ve vodárnách pro něj byla mimořádnou zkušeností s prací mimo intelektuální kruhy: stal se tam takovým „malým romským ombudsmanem“ – protože většina dělníků byla negramotných, psal za ně různé žádosti a radil jim. Když se například ve vodárně rozhodli, že budou kontrolovat pracovní dobu, a dostali dotazníky, kam měli zapisovat přesný čas příchodu do práce či odchodu na výkop, řešili to asi takhle: „Keďprídem, urobím krížok, keďodídem, urobím tiežkrížok.“Na tom celý byrokratický systém ztroskotal. Od té doby už nikdy neměl problém s lidmi, kteří pracují manuálně.

Jeho spolupráce s Chartou 77 probíhala v té době spíše na neformální úrovni inspirace a konzultací na různých filozofických setkáních, kde se také probírala současná politická situace. Zato v Hnutí za občanskou svobodu se Daniel Kroupa angažoval od samého počátku. Klíčovými postavami byli Rudolf Battěk a Pavel Neuman, s nimiž připravoval první návrh dokumentu Demokracie pro všechny, kterému pak dal definitivní podobu Václav Havel. Havel byl podle Kroupy tehdy zcela klíčovou postavou a nikdo si netroufl jednat samostatně, což podle něj Havla dost obtěžovalo.

Každé druhé pondělí byl seminář u Havlů, který byl ale spojen s velkým rizikem návštěvy StB a zatčení. Jak se blížil konec režimu, začali se Havlova semináře zúčastňovat různí diplomaté, jako například Bob Norman (který každou středu otevíral svou vilu na Ořechovce disidentům a alkoholu byl vždy dostatek). Daniel Kroupa tam chodil jen výjimečně, protože měl ve stejném čase svůj filozofický seminář. Později byl Bob Norman vypovězen ze země s odůvodněním, že se jednalo o rezidenta CIA. Dalším diplomatem, který udržoval s disidenty kontakt, byl britský diplomat Denis Keefe. Právě on zorganizoval schůzku pěti disidentů se zástupci britského ministerstva zahraničí, které se zúčastnil Daniel Kroupa spolu s Pavlem Bratinkou, Václavem Malým, Ivanem a Dášou Havlovými. Setkání mělo velký ohlas, protože to byla první oficiální schůzka západních státníků s disidenty: byli prý dost překvapeni, nestáli proti nim fanatici připravení házet bomby, ale kněz, filozof, jaderný fyzik, s nimiž se dalo domluvit anglicky, a fanatismus z nich netryskal. O schůzce pak informovaly přední světové deníky a od té doby byl každý západní státník pod tlakem, aby se při své návštěvě setkal s disidenty.

„Když se člověk postaví vůči tomu režimu, tak vlastně v jisté chvíli dokáže ten režim ve společnosti vytvořit atmosféru, že se na vás všichni dívají jako na blázna, jako na někoho, komu přeskočilo, kdo se chová nesmyslně. A tohle zase vydrží jen zcela mimořádná osobnost. A pokud jsou v té situaci s vámi lidé, kteří v životě něčeho dosáhli a tvořili nezpochybnitelné hodnoty, tak je to prostě úžasná opora a podpora, která vám umožní přežít.“

Pro svůj seminář začal na začátku 80. let získávat od Františka Janoucha i finanční podporu – nejen na literaturu, ale i na pohoštění, které ze svého platu nemohl zaplatit. Finanční situace nebyla nijak růžová: jednou před Vánocemi přišly složenky a po jejich zaplacení nezbylo ani na stromeček, natož na dárky.

„Přiznám se, že očekávání dětí, že dostanou dárky od Ježíška, bylo takové, že mě to docela frustrovalo a trochu jsem si nevěděl rady. A teď si představte, že dva, tři dni před Vánoci najdete ve schránce na dopisy docela tučnou obálku nabitou tuzexovými bony – s dopisem, že to je na doporučení Andreje Sacharova.“ Bonů bylo tolik, že bylo na stromeček i na dárky: „Zejména malý Mikuláš se neustále modlil k Ježíšku a toužil po šlapacím autě, tak jsem mu ho opravdu v Tuzexu koupil. Byl to úžasný zážitek, v noci na Štědrý den, všechno bylo zhasnuto a my už jsme skoro spali, a uslyšel jsem, jak v dětském pokoji zavrzala postýlka, pak pleskání dětských nožiček po podlaze: Mikuláš obcházel svoje šlapací auto a říkal: „Děkuju ti, jezífku, pfesně takový auto sem si pfál. Děkuju ti, jezífku!“

Peníze pro byly důležitou pomocí, ale větší pomoc pro něj spočívala v tom, že díky sochařovi Luďkovi Tichému dostávali obnošené dětské šaty z Německa. Velmi jim pomohla i rodina jeho ženy – ať už tím, že jí třeba sestra koupila šicí stroj, když ho potřebovala, nebo že vzali alespoň jedno dítě s sebou na dovolenou do Jugoslávie. „Někteří lidé si myslí, že totalitním režimům se dá vzdorovat, jen když je člověk sám a nemá rodinu. Ale ve skutečnosti mohli lidé, kteří byli sami, jen velmi těžko dlouhodobě něco takového dělat. To vyžadovalo zcela mimořádnou osobnost. To zvládli někteří kněží jako Ota Mádr, Zvěřina a podobně, ale z běžných lidí to nevydržel nikdo.“

Poslední výslech na StB byl už pouhou formalitou, příslušník už do protokolu místy sám vpisoval, že Kroupa „odmítá vypovídat“. Ve výtahu se ho pak Daniel Kroupa ptal, zda i on jako velký obránce režimu vidí, že něco funguje špatně – a estébák mu odpověděl, že má pocit, že hlavně v oblasti ekologie by se s tím dělat něco mělo. „A bylo zvláštní, že když po listopadu zakládali Stranu zelených, tak se tam spousta těch mně známých tváří vynořila. A ta strana se jich později dost těžko zbavovala.“

Chaos, obavy a hořká odhalení revoluce
Demonstrace 17. listopadu se Daniel Kroupa zúčastnit nemohl, protože ho čekala operace ruky, takže na demonstraci šel zbytek jeho rodiny a on dění sledoval z vysílání Svobodné Evropy. Vpodvečer za ním přišli přátelé Jiří Skalický a Pavel Bratinka. A každý nesl jinou zprávu o tom, co se v Praze děje. Bratinkovi se podařilo proniknout až na Václavské náměstí, kde ale nebyla ani noha, takže říkal, že se v Praze nic neděje, zatímco Jiří Skalický se dostal do mlýna na Národní třídě a byl svědkem tvrdého zásahu policistů proti studentům. Na neschopnosti režimu se takovému zásahu ubránit si Daniel Kroupa uvědomil, že otřesená a vyděšená veřejnost bude na tuto událost reagovat a režim se musí konečně zhroutit.

Už ten večer s Pavlem Bratinkou uvažovali, co dál. Další den, po krátké poradě s Václavem Havlem, je napadlo pokusit se spojit obě strany tehdejší Národní fronty, Československou stranu socialistickou a Československou stranu lidovou. Kontaktoval jejich místopředsedy a připravili společnou deklaraci, kterou pak nesli Václavu Havlovi. Před jeho domem stála maringotka a před ní estébák, nervózně se rozhlížející na všechny strany, Pavel Bratinka to komentoval slovy:„Podívej se, ten estébák se dívá, jestli ten režim, který ho sem postavil, ještě existuje.“ U Havlů bylo velmi rušno, protože se tam právě připravovala tisková konference oznamující vznik Občanského fóra (OF). Dohodli se, že oba místopředsedy pozvou do Realistického divadla, kde se konala první schůze OF. Čekali na ně ale marně, asi ze strachu nedorazili.

Druhý den nastupoval na operaci do nemocnice pod Petřínem. Docent Vrabec (lékař, který ošetřoval i Jana Palacha) ho operoval bez narkózy, takže spolu během operace mluvili o tom, že už je to celé na spadnutí. A i když mu doktor uložil týdenní klid na lůžku, nedalo se to prý ve víru revolučních událostí vydržet.

Přišel za ním totiž architekt Pavel Neuman právě propuštěný z vězení, a když mu Kroupa říkal, že nikam nemůže a měl by ještě ležet, jen mu odvětil: „Zvedni se a pojď, probíhá revoluce, jsou tam všichni kamarádi, ty tam nemůžeš chybět.“ Nemusel ho dlouho přemlouvat. V galerii u Řečických se právě připravovalo vystoupení na balkoně na Václavském náměstí. Sotva se dostali dovnitř. Malá galerie nemohla vydržet nápor lidí, kteří chtěli na Václavském náměstí být vidět.„Neviděl jsem důvod, proč bych se měl tlačit na balkoně, takže jsem se šel zúčastnit demonstrace na Václavském náměstí a pozoroval jsem ten balkon od zdola.“

Koordinační centrum OF (KC) se pak přesunulo do Laterny Magiky, kde se revolucionáři scházeli v kuřárně. U dveří stál Stanislav Milota, který se ujal role vrátného, a jak Daniel Kroupa vzpomíná,„revoluci dělal pouze ten, koho Stanislav Milota pustil dovnitř“.

V prvních dnech byl v KC neuvěřitelný chaos: lidé je žádali o pokyny, jak dále pokračovat, a reakce KC byly zcela nahodilé. „Ivan Havel patřil k velmi racionálním organizačním duchům a na jednání Koordinačního centra nosil každý den balicí papír a hrst fix. Mám před očima takový obrázek revoluce, jak každé ráno klečíme s Ivanem Havlem na zemi a malujeme novou strukturu OF a snažíme se tomu chaosu dát nějaký řád.“

V podobném chaosu probíhalo i sepisování základních požadavků Občanského fóra pod názvem Co chceme? směřovaných Adamcově vládě. Jedna skupina pracovala kolem profesora Jičínského, v té druhé byl kromě Daniela Kroupy i Emil Ščuka, Tomáš Ježek, Hana Marvanová a další. Mezi oběma skupinami pak pobíhal Petr Pithart, který říkal Kroupovi, co vymyslel Jičínský, a Jičínskému zase, co vymyslela Kroupova skupina. Výsledek denní práce měl Tomáš Ježek přinést druhý den přepsaný na stroji. Ráno ale nebyl nikde ani text, ani Tomáš Ježek. „Když se mi podařilo dohonit Tomáše Ježka a křičel jsem na něj do telefonu, že to měl v noci přepsat a ráno přinést, tak se omluvil, že to přepsal a poslal po Vaškovi Klausovi, aby to dodal. Sháněl jsem tedy Václava Klause, který tam bloudil jako neznámý inženýr, kterého přivedl Ivan Havel na doporučení Rity Klímové. V tu chvíli se Václav Klaus díval na Tomáše Ježka jako na potenciálního konkurenta, a když po něm ten poslal důležitý dokument, prostě ho stopil a tvářil se, že nic takového neexistuje. Až když jsem trochu zvýšil hlas, trochu neochotně otevřel aktovku a požadovaný dokument mi vydal. Musím říct, že mě zarazilo takovéhle prestižní chování… a v těch počátečních dobách, kdy skoro všem šlo o společný úspěch, jsem pociťoval velké znechucení, že někdo svou roli v OF chápe takovýmhle způsobem.“

Práce revolucionářů měla různou podobu, rozhodně ale nebyla nudná a rutinní. „Jednou někdo vykřikl, že zahlédl tři estébáky, kteří se dostali do Laterny Magiky. Vypukl chaos a všichni začali pobíhat po divadle a hledat estébáky s obavami, jestli nebudou ozbrojení a co se stane, až je chytneme. Vznikla z toho scéna, jak z nějaké divoké komedie, kdy po jevišti, po hledišti běhali lidi sem a tam, ze šatny baletek ze spodniček se najednou vynořil nějaký revolucionář, který tam hledal ztracené estébáky … a zkrátka a dobře trvalo asi hodinu, než se situace uklidnila. Bylo vidět, že všichni mají strach a zcela oprávněný: stačilo, aby tam přišli dva lidé s nějakou zbraní, ty disidenty tam vystříleli, a bylo by po revoluci.“

Organizační struktura se později vyjasnila: Daniel Kroupa vedl spolu s Josefem Vavrouškem programovou komisi a zakládal odborné komise – ty fungovaly mj. jako lidské zázemí, pro náhradu nomenklaturních kádrů na ministerstvech.

Klíčovou událostí listopadových dní bylo jednání Václava Havla s představitelem komunistické strany Urbánkem v Obecním domě. S Havlem se potkal chvíli poté, co skončilo: „On se smál a řekl mi: ‚Jsou v prdeli.‘ – ‚Jak to a o čem jste mluvili?‘ – ,No, ten Urbánek mi vyprávěl o tom, jak dělal výpravčího někde na Moravě na nádraží.‘ – ‚A co bylo dál?‘ – ‚No, dál už nic, chtěl, abych mu podepsal knížky.‘ A to byl okamžik, kdy můj strach opravdu skončil, protože bylo jasné, že uvnitř komunistické strany není žádná osoba, která by se pokusila zastavit valící se revoluci.“

V pozdějších listopadových a prosincových dnech přicházeli do OF i „vyloženě podivní lidé“ a panovaly velké obavy, že se Státní bezpečnost a komunistická strana nehodlají své moci vzdát a snaží se infiltrovat do Občanského fóra své lidi.

K dokumentům Státní bezpečnosti se totiž lidé z KC dostali až v období, kdy se sestavovaly volební kandidátky. A i když všichni sepisovali čestné prohlášení, že se Státní bezpečností nespolupracovali, konfrontace s materiály byla mnohdy překvapivá: jako u historika Václava Hyndráka, blízkého přítele Václava Kriegla, na kterého byl ve skutečnosti nasazen. Když Daniel Kroupa jednou přišel do KC, byl jeho stůl prázdný. Když mu Jan Urban řekl, že už nepřijde, měl nejdříve obavu, zda se starému pánovi něco nestalo, ale Urbanova odpověď byla jasná: „Spadl na něj lustr.“

Sedmnáctý listopad pro Daniela Kroupu znamenal především velkou příležitost, pracoval na volebním programu OF, který byl dílem komisí, které vedl a řídil. Byl zvolen do Federálního shromáždění. „V situaci chaosu se nejlépe uplatní lidé, kteří mají v hlavě jasno a vědí, co chtějí. Můj vzestup v politice nebyl dán tvrdými lokty, ale tím, že jsem mohl na schůzích říci nějaké stanovisko.“

Už před listopadem se u Kroupů diskutovalo o založení nové politické strany, protože se zdálo, že je situace už zralá. Později se ukázalo, že bouřlivých diskusí se zúčastnili i agenti StB – a jeden z nich dokonce ztropil hysterickou scénu, že pořád jen planě diskutují, ale stranu ještě nezaložili. Občanská demokratická aliance (ODA) byla založena 19. prosince – „občanská“, protože ne „lidová“, a „aliance“, protože výraz „strana“ byl všem protivný.

Když ODA nasbírala asi osmdesát jmen na kandidátku, dostal se jeden z jejích členů k seznamům Státní bezpečnosti a přinesl papír s černými puntíky u některých jmen: se Státní bezpečností spolupracovalo dvacet lidí z osmdesáti. Všechny tedy svolali s tím, že vědí, kdo spolupracoval, a vyzvali je, aby se znovu neregistrovali. A stranu založili jakoby znovu.

„Několik dnů po sedmnáctém listopadu se někteří lidé chovali opravdu komickým způsobem. S Martinem Paloušem jsme šli po nábřeží k Havlům okolo Mánesu a z Mánesu vedla strašně dlouhá fronta lidí. My jsme se jich ptali: ,Na co tady stojíte frontu?‘ Mysleli jsme, že tam dávají nějaké letáky či noviny. Ti lidé říkali: ,Čekáme na podpis Charty.‘ Tak jsme jim řekli: ,Ale to už jste zmeškali, vážení.‘“

„Politický život mě naučil určité toleranci, kterou v dobách disentu člověk těžko hledal, těžko vůbec chápal, co se myslí takovým slovem tolerance. V Chartě samozřejmě byly různé proudy a ti lidé se museli vzájemně tolerovat, ale v zásadě to byli lidé na stejné lodi. V politice musí člověk spolupracovat s lidmi, se kterými by si jinak do kavárny nesedl nebo by je nepozval domů. V tomhle ohledu si myslím, že jsem se dosti významně změnil.“

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentáře (4)

Zanechte komentář