Jak jsem se bál v listopadu 89

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Jak jsem se bál v listopadu 89
V listopadových dnech r. 1989 jsem především měl obecnou obavu, že může dojít k brutálnímu potlačení studentského hnutí odporu. Uvažoval jsem zcela realisticky, že při zásahu policie a Lidových milicí může dojít ke ztrátám na životech, pak k dalšímu vystupňování napětí, zásahu sovětských vojsk, až případně k tomu, čím prošlo Maďarsko v roce 1956. Podobné myšlenky musely napadat kde koho, ale kostky byly vrženy a bylo třeba vytrvat.

Horší typ strachu byl zcela konkrétní a velmi tělesný pocit v určitých okamžicích. Nedělalo mi potíže vyjednávat se zakuklenci, kteří uzavírali přístup na Pražský hrad. Šel jsem až k nim, pozdravil a slušně požádal, zda bych mohl mluvit s jejich velitelem. Kupodivu mi vyhověli, když jsem jim řekl, že jde o návštěvu starého příbuzného žijícího v uzavřené oblasti. Veliteli jsem pak řekl, že v jednom domě na Hradčanském náměstí bydlí můj starý strýc, který žije sám, a že mu nesu nákup. Skutečně jsem nákup ukázal, stejně jako aktovku, s níž jsem šel z práce. Protože jsem to udělal sám, nemusel mě k tomu vyzývat. Nahlédl a dal dvěma těžkooděncům příkaz, aby mě doprovodili. Řekl jsem, že se zdržím asi hodinu, abych strýčkovi posloužil.

Dovedli mě téměř před dům a počkali, až mi bude otevřeno. V domě bydlel biskup Antonín Liška, kterému jsem předal zprávy pro kardinála Tomáška. Za tři čtvrtě hodiny jsem bez nákupní tašky vyšel a přímo přešel k ozbrojencům, kteří mě vypustili, aniž co chtěli. To se opakovalo několikrát, nakonec už mě někteří znali a ptali se, jak to uvěznění strejda snáší. Odpovídal jsem: „To víte, co může dělat, ale on stejně moc nechodí.“

Strach, o kterém vám chci vyprávět, nastal ve velmi napjatý den, totiž v úterý 21. 11. večer. Praha byla, podle toho, co jsem věděl, zcela obklíčena milicí. Uvnitř města byly milice rozmístěny po skupinách v různých průchodech nebo na dvorcích domů. Budova matematicko-fyzikální fakulty, v níž jsem pracoval, byla na Malostranském náměstí. Šlo o vysokou pětipatrovou budovu, která má půdorys obráceného písmene C na digitálních hodinách. Do písmene O je doplňována budovou kostela sv. Mikuláše. Budova bývalého jezuitského profesního domu byla za první republiky místem uložení československého státního zlatého pokladu, protože má čtyři patra sklepení. K tomu účelu byly podzemní chodby vybaveny mnohonásobnými mřížemi a trezorovými dveřmi. Za těmito sice funkčními, ale nepoužívanými zátarasy byl sklad vaty, která nahradila zlaté cihly odvezené Němci za války. Byly tam skladovány i jiné věci, včetně nářadí vyprošťovacího družstva civilní obrany, kterému jsem velel, abych měl nějakou funkci. Po atomovém útoku jsem se odtud měl prokopat do atomového krytu, rozdat nářadí a zahájit výstup na povrch. Zlé na komunismu bylo mimo jiné i to že podobné výstřelky inteligence jsme museli brát smrtelně vážně. Jejich zesměšnění před nesprávným uchem člověka mohlo stát vyhazov z práce.

V úterý jsem odešel odpoledne z fakulty, zaskočil za „strýčkem“ na Hradčanské náměstí a šel domů. Kolem sedmé večer mě napadlo, že se studenty možná nikdo není. Povinností učitele je za žádných okolností neopustit své žáky. Šel jsem tedy na fakultu. Věděl jsem, že to nebude hezká noc, ale stále jsem měl strach a vůli k jeho překonání v rovnováze. Přišlo to na mne teprve, když jsem vcházel do budovy. Odemykal jsem těžká mřížová vrata a opět jsem je za sebou zamkl. Zámek by nevydržel ani jeden výstřel z pistole, napadlo mě. Pocítil jsem, že lezu do příšerné pasti. Za dalšími vstupními dveřmi stála studentská hlídka, dva kluci, romanticky vzrušení svou rolí. Pak jsem šel na schodiště. Na mramorových stupních seděla tři děvčata. Jsou to ale děti, myslel jsem si. „Kolegyně, takhle se nastydnete, kámen je studený. Vemte si pod sebe spacák nebo deku.“ Dvě vstaly, třetí se podívala pohledem, který mají puberťáci, když jim radí dědeček.

V pracovně jsem sundal kabát a padlo to na mne: Jsem v pasti a je tu se mnou pár desítek dětí, které se v minulých čtyřech dnech staly dospělými, rozhodnými, ale zůstaly nezkušené a bezbranné. Představil jsem si zásah milicí. Krátký nerovný boj chlapů z továren, naplněných zlobou a mírně opilých, s těmi možná vysportovanými kluky a děvčaty, která se umí prát jen v legraci. Nemohu říct, že se mě zmocnila panika, ale začal jsem zoufale přemýšlet o únikové cestě. Budovu jsem znal výborně. Druhé, nepoužívané schodiště, po kterém se nosívalo uhlí, sousedí s kostelem. Odpočítával jsem, kde je výška, z níž se dá dostat na kůr. Označil jsem místo, kde se pokusit o prokopání. Přinesl jsem krumpáč. Pak jsem si uvědomil, že opuková zeď bude tak 70 cm široká. Sešel jsem do podzemí a hledal, jak zakrýt průchod do nejspodnější krypty. Na konci všech možností byla však vždy stejná jistota: je to past! Pokud by zaútočili, je po nás veta.

Třásl jsem se, nevěděl, co dělat. Stál jsem v neosvětleném okně a civěl na náměstí. Bylo prázdné. Naštěstí jsem si vzpomněl na velké příklady, které se mi vryly do vědomí a zřejmě i do podvědomí v dětství. Teď vypluly na povrch. Na takové ty výroky, že my jsme v jejich rukách, ale oni i s námi jsou v ruce Boží, že toho bohdá nebude, aby český král z boje uprchl, na vzkaz Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám. Zklidnil jsem se a vzpomněl si i na výrok jednoho britského letce, který mi řekl, že se bál jediné věci, aby ho neopanoval strach. Umyl jsem si obličej studenou vodou a odešel za studenty. Pili čaj, jedli chleba se salámem a bavili se dobře. Řekl jsem jim pár anekdot, vyzval je, aby se střídali ve spaní, ale určitě si šli lehnout. Řekl jsem jim, kde mě najdou. Natáhl jsem se na kanape a přikryl se kabátem. Mezi třetí a šestou jsem byl u hlídek. Z nočních směn jsem věděl, že to je nejhorší úsek noci.

Když v prvním šírání bylo možné rozeznat střechy věží, vždy v tuto denní dobu zvlhlých rosou, šel jsem si znovu lehnout. Ráno jsem pocítil velkou úlevu. Byla první toho dne. Druhá nastala odpoledne na Václavském náměstí, když se shromáždění rozestupovalo, aby mohl projít celkem sevřený útvar dělníků z ČKD provolávající: „Už jsme tady, jdeme s vámi.“

Petr Piťha

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentáře (4)

Zanechte komentář