Jak jsme zapálili svíčky

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Jak jsme zapálili svíčky
V pátek 17. listopadu 1989 jsem večer poslouchal na radiu Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Dost vyděšeně a naléhavě hovořili o brutálním zákroku tehdejších bezpečnostních složek proti studentské demonstraci, kterou zatípli na Národní třídě v Praze. Na pár pražskejch demonstracích jsem tehdy tou dobou byl, tak jsem si dovedl představit, jak to tam ty „štítaři s dlouhejmabílejmawobuchama“ italský výroby mazali hlava nehlava. Proto jsem se sebral, hodil na sebe bundu a vyrazil za svým tehdejším sousedem Richardem Mikyskou, abych se ho optal, jestli o tom ví a co si o tomhle dalším státním násilným zásahu vůči jeho vlastním občanům myslí. A jestli toho už není dost, když si dovolí seřezat už i děti – studenty. My jsme spolu tenkrát, dost často probírali po vzorech bratří Mašínů možnosti protikomunistického puče a následného převzetí moci. Pokouřili jsme na schodech a došli k závěru, že naše odbojová skupina je malá pro tuto eventuelní činnost a že je třeba vyzvat a začlenit další revolucionáře.

Shodli jsme se, že obratem oslovíme Radka ,,Sáďu‘‘ Doležala, kterého jsme společně znali, a který se nám jevil jako velký revoluční myslitel lokálně-místního charakteru. … a jak řekli, tak udělali.Sáďa dlouho našemu přesvědčování nevzdoroval a s převzetím moci souhlasil, tedy s jedinou podmínkou, že při tom nepoužijeme zbraně a vše proběhne nenásilně, protože po jeho ukončeným pobytu a návratu z dvouletý základní vojenský služby v naší lidový armádě se stal přesvědčeným pacifistou. Tak jsme mu to slíbili, ale věděli jsme svý …

Na zejtřeksme si dle našich schopností rozdali úkoly: já, protože se uměl trefit pěšky z nádraží Florenc na Václavský náměstí sem měl odjet do hlavního města vobhlídnout situaci a pozeptat se tamních disidentů na jejich postřehy a pohled na situaci. Sáďa jako uznávaný mystifikátor většího kalibru měl obejít všechny naše spolehlivý známý a získat je pro naši věc, no a Richard jako nejstarší a nejzodpovědnější z nás, který taky jako jediný vlastnil telefonní zařízení, měl za úkol vše koordinovat. S tím sme se rozloučili a rozešli se každý ke svým tranzistorům, abychom byli „imrvere“ v obraze chodu dějin.

Ráno v sobotu 18. listopadu jsem se rozloučil s rodinou, nastoupil do autobusu směr hlavní město a vyzbrojen několika tajnými telefonními čísly, OP (občanský průkaz) a MUN (malý útočný nožík) neohroženě vyrazil.Po úspěšném příjezdu jsem volal Petrušce Šustrový (aktivistka CHARTY 77) na kterou sem měl číslo, něco v tom smyslu, že bychom se měli potkat, že bych potřeboval poznat skutečnej stav a okolnosti kolem včerejšího zásahu proti studentům. S podivem na mě neměla čas. Stačila mi jen sdělit, ať dorazím v 16.00 na Václplatz, že se tam plánuje demonstrace proti včerejšímu zásahu a že se tam určitě potkáme… Měl jsem najednou dlouhé tři hodiny volného času. Povzbuzen navázáním kontaktu s velením a samotnou akcí jal sem se více poznat hlavní město a nasát jeho atmosféru. No, moc lidí tím časem v centru města nebylo, a když přece, tak stáli většinou v nějakejch frontách na nedostatečnej proviant. Nic moc materiál pro revoluci, pomyslel jsem si.

Pak mě napadlo, že bych se mohl podívat mezi dělnický haury a vyzvědět, jak to vidí oni. Proto jsem vyrazil směr Žižkov. „U vystřelenýhovoka“ sem se dozvěděl vše, co bylo potřeba, a s hodinovým zpožděním jsem sbíhal na Václavák. V cíli jsem zjistil, že jsem doběhl pozdě. Bylo po demonstraci.Nicméně pár skupinek lidí tam pořád ještě pošmajdávalo, tak sem se k nejbližší trojčlence vydal, s tím, že se jich pozeptám, zda-li by mě nemohli poinformovat o průběhu demonstrace. Pozdravil sem a než sem stačil vyslovit otázku, tak mi jeden chytil za ruku a dožadoval se mého OP a co prej tady pohledávám a jestli vím, že tam nemám vůbec co pohledávat. Soudruzi příslušníci v civilu… „tak dobojovals kamaráde“, říkal sem si v duchu pro sebe, teď zjistí, že si z Trautenau a je po revoluci a pomažeš s nima někam na oddělení k výslechu, jak to běžně v těhle případech chodilo a s Petruškou se už neuvidíš. Najednou se do toho mýho rozjímaní ozvalo cosi do jejich vysílačky a někdo z nich zahlásil okamžitý přesun do Disku, že se tam paktujou studenti s hercema. Hodili po mě OP a rychlým přesunem se přemísťovali k divadlu Disk.

„Štěstí přeje připraveným“, krátce sem si zafilozofoval a začal si to též štrádovat k zmiňovanému divadlu. Cestu sem přesně neznal, jen sem jí tak lehce tušil, ale na správný směr sem se bál někoho zeptat, abych nedopadl jak chvíli předtím na Václaváku. Připadal sem si jak ve foglarovejch Stínadlech, ale navzdory všem jejich nástrahám sem tam dorazil a dokonce se mi podařilo po několika drobnejch půtkách buď asi s organizátorama nebotajnejma, to už fakt nevim, vecpat se i dovnitř. Studenti tam zrovna četli svoje požadavky a na jejich podporu vyhlásili svojí týdenní protestní stávku, zároveň sdělili, že už ani divadla nehrajou a že jejich požadavky podpoří taky stávkou i herci a divadelníci, pražský hrabě X Kocáb prej dopoledne jednal s předsedou vlády Adamcem a taky se tam probírala údajna smrt studenta po včerejším zásahu na Národní třídě.

Byl sem z toho pěkně vykulenejjakej to tam je šrumec a jak se situace mění z minuty na minutu v tak rychlém sledu, že sem to skoro nestačil sledovat, natož bystře vnímat. Asi po dvouch hodinách mě to vyplivlo z divadla ven na dlažbu. Ještě sem stačil na chodbě sbalit svíčku s tím, že se cestou na vlakáč zastavím na národní a tam jí vodpálím. Odjížděl sem ranním rychlíkem Krakonoš do Krkonoš plnej energie, zážitků a odhodlání spustit revoluční kola dějin i u nás doma v podhůří.

V neděli dopoledne 19. listopadu se probudím a doma klid, mír a kakao, no to snad není možný! Valim k Sáďovi. Tam to samý jen už tam místo kakaa voněl slepičí vývar. Vytáh sem ho ven a překotně a asi trošku zmateně mu sděluju svoje revoluční zážitky a snažím se mu předat ten nepřenosnej pocit akce a euforie z divadla a ono to nešlo. Jen se tak potutelně usmíval. Řekl, že to poslouchal včera na rádiu a že s Ríšou obešli známý a domluvili se, že na podporu studentů se zejtrasejdem na námkurudýho Klimenta a uskutečníme nenásilnou, klidnou a pokojně sametovou demonstraci a ať teda sebou netahám MUN a místo něj vezmu pár svíček, pro případ, že by se nás sešlo hodně, tak abychom byli připraveni na jejich nedostatek. Jó,jó tak ňák to bylo.

p.s.: V pondělí svíčky nechyběly. Sešlo se nás tak něco kolem třiceti a svíček asi na sedmdesát. No aspoň si z nás každej toho večera moh za odměnu vodpálit dvě a někteří i tři kousky.

Radek Langhammer

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentáře (4)

Zanechte komentář