Jan Bubeník

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Jan Bubeník
Na konec 80. let vzpomíná pan Bubeník vlastně dost rád, měl na starosti jen sám sebe, hrál basketbal a studoval školu, která byla komunistickou věroukou zasažena jen málo – Fakultu dětského lékařství UK.

V zimě se vždy vyhecoval, měl zkoušky jako jeden z prvních a jezdil dělat zdravotníka na školní lyžařské kurzy. Tam se také potkal se skupinou lidí, kteří si vyměňovali zakázané knihy, pořádali předčítání poezie i divoké narozeninové večírky, a i když si to tehdy ještě neuvědomovali, fungovali jako jakési organizační jádro koleje a studentského života na fakultě dětského lékařství, kde Jan Bubeník studoval. Když pak přišel 17. listopad 1989, byli to právě oni, kdo obešel lidi a rozvěsil po koleji a fakultě plakáty. „Připadali jsme si jako velkej underground,“ vzpomíná na to Jan Bubeník dnes s tím, že nikdo z nich přitom nebyl zapojen do „oficiálních“ disidentských kruhů a s politikou neměli vlastně žádnou zkušenost. Revoluce začala pro Jana Bubeníka tvrdým střetem s policií na Albertově, odkud musel odtáhnout svého spolubydlícího, který dostal ránu do hlavy, na neurologii. Tam naštěstí pracoval jejich učitel z fakulty, který ho nezapsal do knihy příjmů pod podmínkou, že bude kamaráda celou noc hlídat. Celou noc tedy společně poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, kterými se nesla zpráva o smrti studenta Martina Šmída.

Druhý den měl mít Jan Bubeník zápas basketbalu a společně s rodinou měli slavit bratrovy narozeniny, rozrušeni a pobouřeni zprávou o Martinu Šmídovi ale obešli ještě jednou kolej s tím, aby lidé šli znovu na Národní třídu. Přijeli lidé z víkendu s taškami s jídlem od maminek, kteří vůbec nevěděli, co se děje, a Jan Bubeník si najednou uvědomil, že je ve stávkovém výboru, a že když druhý den nepůjdou do školy a svolají všechny do největší auly v Motole, jak plánovali, tak z jeho úst budou znít požadavky studentů. V tu chvíli mu problesklo hlavou, že si tím nejspíše zavírá vrátka k bezpečné kariéře. Později zjistil, že asi polovina studentů, kteří se na druhý den stávky zúčastnili, si nechala od lékaře či rodičů napsat neschopenku, aby se na ni v případě postihu mohli vymluvit. Janu Bubeníkovi to přišlo jako typický příklad schizofrenního jednání, do kterého se nechala spousta lidí režimem natlačit.

Jan Bubeník si prý nedokázal před 17. listopadem 1989 představit, jak by mohl v takovém systému celý život žít, stejně jako si ale nedokázal představit, jak by se mohl komunistický režim zhroutit. Přesto cítil, že „silný ledový pokryv začíná pukat“. Třeba během stáže v Nemocnici pod Petřínem, která byla dvě stě metrů od západoněmeckého velvyslanectví, nemohl nevidět lidi, kteří se přelévali přes zeď ambasády, odkud utíkali do západního Německa.

To, že se něco opravdu mění, si v reji revolučních dní uvědomil ve chvíli, kdy za ním přišli svazáci z vedení Prahy 5, sedli si na plot a začali s nimi diskutovat. Uvažovali zprvu o tom, zda se zkompromitovat spoluprací se SSM či ne, ale Jan Bubeník razil to, že jakákoli možnost promluvit k lidem se má využít. Pozvali je tehdy na setkání se zástupci SSM z jednotlivých fabrik – to se studentům hodilo, protože se sami snažili do fabrik posílat delegace a vysvětlovat, proč stávkují.

Bylo tam asi sto lidí a nechali Jana Bubeníka pustit video z Národní třídy a vysvětlit, proč studenti stávkují. Během jeho řeči najednou vpadl do místnosti tajemník KSČ z Prahy 5: „Viděl jsem, jak všem zajely najednou hlavy v tom strachu a respektu.“ Tajemník začal na Jana Bubeníka křičet, že červené barety na Národní byli výsadkáři na dovolené a že si vymýšlí. „Já jsem jel na takový automat, a najednou jsem se slyšel, jak mu říkám: ,Prosím vás tohleto není vaše schůze, ale my jsme demokrati, takže vy se posaďte, a až domluvím a kolegové vám udělí slovo, tak vás vyslechneme.‘ Ten člověk úplně zkoprněl, nebyl zvyklý na žádnou opozici, nebyl zvyklý, že by někdo neustoupil jeho funkcí dané autoritě, vůbec nevěděl co a jak, tak si prostě sedl na zadek. A já viděl, jak všem ostatním vyjely hlavy zase nahoru.“ Když pak Jan Bubeník domluvil a soudruh dostal slovo, začal blekotat něco o tom, že přijdou Vánoce a všichni přeci chtějí mít peníze na dárky a oříšky, klid na práci a studenti studují za jejich peníze… Najednou se v sále zvedl chlap v montérkách a řekl: „Soudruhu, já ti na ty tvoje oříšky úplně seru, já nepotřebuju pro svoje děti nic, než aby žily v lepší společnosti.“

„Byli jsme naivní děti, které řekly, že císař je nahatý, a pomohly tak dospělým, kteří to věděli, ale báli se to říct,“ komentuje to dnes Jan Bubeník a zároveň dodává, že v tenhle moment si řekl, že zeď komunistické přehrady praská tak, že revoluci už nezastaví. Jan Bubeník se stal členem komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, i když si od začátku myslel, že její aktivity budou velmi bezzubé.

Že demokratické síly opravdu zvítězily, si pak řekl, až když 28. prosince složil přísahu jako poslanec Federálního shromáždění a den nato hlasoval pro Václava Havla jako prezidenta. Ten večer na mši ve Svatém Vítu bylo tolik lidí, že přes ně nemohl projít: „Byli jsme jako rockové hvězdy, každý se nás chtěl dotknout. Tehdy bylo tak jednoduché vědět, kde je pravda a kde je lež, být bílým rytířem. To bylo tak strašně čiré, že už to takhle člověk asi nikdy nezažije, protože jsme jen pojmenovali to, co bylo jednoznačné. Opravdu stavět, říkat, pro co jste, a konstruktivně designovat věci do budoucna je pak samozřejmě daleko těžší.“

Když byl Jan Bubeník navržen za poslance do Federálního shromáždění, tak podle svých slov tři dny nespal a říkal si: „Je mi jednadvacet, co já vím o světě, taková odpovědnost.“ Pak šel za Otakarem Motejlem a ten mu řekl: „Honzo, neblbni, tam je potřeba hlavně někdo, kdo nemá žádnou zátěž z minulosti. Ty se rozhoduješ podle selského rozumu, nikomu nic nedlužíš.. Běž tam a selským rozumem dělej věci, které si myslíš, že jsou dobré.“ Jan Bubeník pod vlivem jeho slov kandidaturu přijal a ve Federálním shromáždění opravdu působil až do prvních svobodných voleb. Občanskému fóru pomohl ještě s volební kampaní a objel s Jiřím Dienstbierem západní Čechy.

Zpracoval Michal Šmíd (Ústav pro studium totalitních režimů, www.pametnaroda.cz)

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentář (1)

Zanechte komentář