Jarmila Stibicová

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Jarmila Stibicová
Uklízečkou a ve svobodném povolání
Po odchodu ze školy pracovala jako uklízečka na poloviční úvazek, soukromě vyučovala angličtinu – jako svobodné zaměstnání na povolení MěNV. Po druhé svatbě (první manželství skončilo rozvodem) zanechala uklízení a zůstala jen jako žena v domácnosti a ve svobodném povolání jako učitelka jazyků. Po podpisu Charty v roce 1977 ale povolení, jež se muselo každý rok obnovovat, již nedostala. Chartu podepsal i manžel Jarmily Stibicové. „To byla vždycky u každýho otázka volby, jakýjsou priority, a pro mě bylo důležitý, abych žila v souladu sama se sebou.“

Charta v Pardubicích
V Pardubicích bylo chartistů jen několik: manželé Stibicovi, Zdeněk Ingr vedený u StB, vyhozený voják-letec Zbyněk Čeřovský; „postupně pak se nabalovali další lidi. Sice tu nebyli chartisti, ale byli tu lidi, kteří s náma byli v kontaktu, čili tady byla spousta aktivit. Nejpočetnější byla undergroundová mládež a mládež vůbec.“ Činnost vymezovalo několik okruhů – distribuce tiskovin ilegálních a zahraničních, petiční činnost, literatura. Pardubičtí udržovali kontakty s Prahou (P. Uhl, A. Šabatová aj.), Brnem, „na bytové semináře se jezdilo nejčastěji do Prahy k Hejdánkovům a do Brna, tam to bylo různý, paní prof. Komárková, Šimsovi atd.“ Žádné kontakty neměli s bývalými komunisty v Obrodě, s výjimkou dr. Loskota, důležitého lokálního funkcionáře vyhozeného po srpnu 1968. „S nima my jsme navázali kontakt až se vznikem Občanského fóra.“

Za podstatný úkol považovala paní Stibicová orientovat mládež, uspořádala mj. výpravu mladých lidí za Václavem Havlem na Hrádeček.

Drsný zážitek ve věznici
Po zorganizování hladovky za Stanislava Devátého byla paní Stibicová odvezena k prohlídce do ženské věznice – dostala se do rukou sadisticky orientované dozorkyně, která ji, ač zadržená uvedla, že je po gynekologické operaci, nechala stát nahou na betonu, dělat dřepy v roznožení apod. Podmínky, jež spatřila ve věznici, považuje paní Stibicová za podstatně horší, než jaké poznala u StB – „u těch estébáků alespoň určitý respekt byl“. Soud nakonec podnět vznesený proti hladovkářům zamítl a vše skončilo pouze pokutami.

Narůstající odvaha i spolupráce s StB
Získat Jarmilu Stibicovou pro spolupráci se StB ani nepokusila. „Já jsem zavedla ten styl, že oni jsou lidi pod moji úroveň, a odmítala jsem vypovídat. Co ale zkoušeli, byla ta akce Asanace, vystěhovat s tím, že když se nevystěhujeme, musíme počítat se zhoršením situace, což teda opravdu nastalo, že to (zájem StB) bylo častější.“Narůstaly také ale odvaha a solidarita lidí, kolem roku 1989 již sami přicházeli zájemci o podpis např. Několika vět. Ilustruje to i vzpomínka na faráře, který zmínil „mučedníka Jana“ během tzv. Palachova týdne v pardubickém kostele sv. Bartoloměje.

Spíše zdrženlivá je paní Stibicová v hodnocení lidí, kteří StB donášeli: „Nejvíc křičí ti, kteří nic nedělali. Ale když to byla třeba rodina, který hrozili vzít děti… Něco jinýho jsou ti, kteří za to dostávali peníze, nebo ambiciózní lidé, kteří to dělali dobrovolně.“Připomíná také nešťastníky, kteří závazek pod tlakem podepsali, ale pak se tím trápili a„snažili se nějak vybruslit. Nejhorší je ale to, že ti, kteří to celé organizovali, skončili s vysokýmapenzema a chechtaj se nám. Estébáci zůstali nepotrestaný a vězni z padesátých let živořej. I chartisti leckdy dostali žebrácký důchody.“ Spis vedený StB na paní Stibicovou podlehl skartaci, takže materiály, jež na ni vedla StB, zná jen z útržků a okrajových zmínek jinde.

Demokratická iniciativa a VONS
Jarmila Stibicová fungovala též jako určitý spojovací článek k Demokratické iniciativě a k Iniciativě sociální obrany. „Oni (tj. režim) se pokoušeli vystupovat proti lidem nikoli soudně, ale například sociálně nebo pomocí psychiatrických tlaků a já jsem měla na pardubické psychiatrii dobrý kontakty přes doktora Šimka a primáře a doktora Ruleho.“ Touto cestou pomohla např. Jiřímu Wonkovi.

Angažovala se i ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), stejně jako později u Amnesty International: šlo o pomoc právní, materiální, angažmá ve věznicích a zajišťování publicity případům politického stíhání. „Těch případů bylo mnoho, já už si to ani nepamatuju. Ti lidi když se vrátili z vězení, tak pak přišli a poděkovali, že se to ve věznicích projevilo, že se k nim začali chovat slušněji.“

Další ústrky ze strany StB
Vystřídala několik zaměstnání v regionu, jež jí pravidelně ukončovala StB: „Poté jsem již učila pouze načerno známé.“ Jarmile Stibicové ovšem hrozil malý počet let odpracovaných na důchod, takže musela znovu nastoupit jako uklízečka. „Teprve od února 1990 jsem nastoupila, vlastně tedy po dvaceti letech jsem nastoupila na gymnázium Pardubice. Kromě toho, že jsem začala učit, jsme se samozřejmě angažovali v Občanském fóru.“ Patří k posledním obviněným osobám za komunistického režimu – v pondělí 20. listopadu 1989 byla zatčena StB cestou na shromáždění do divadla, kde měla přečíst prohlášení. Příslušník Veřejné bezpečnosti ji ovšem ujistil, že prokurátor celou věc, stejně jako podobné záležitosti v poslední době, odloží. „Změna chování příslušníků Veřejné bezpečnosti byla patrná již při rutinním zadržení kolem 28. října, kdy bylo zřejmé, že se od režimu začínají distancovat.“

Zájem o věci veřejné i po listopadu 1989
Paní Stibicová zasedla v pardubickém zastupitelstvu za Občanské fórum, pracovala v bezpečnostní komisi, vedla personální rekonstrukci ve vězení v Pardubicích, účastnila se sněmů OF v Praze. Po volbách 1990 a štěpení Občanského fóra se přidala k Občanskému hnutí „jako většina disentu. ODS byli většinou lidé z šedé zóny nebo ti, kteří se nijak neangažovali nebo jen vyměnili legitimaci.“ V dalších volbách již nekandidovala a dala přednost působení v Amnesty International. „V politice je člověk velice často zatažen do věcí, se kterými nesouhlasí,“ říká chartistka z Pardubic. Nadále však zůstala členkou komisí při zastupitelstvu, podmínkou ovšem bylo, aby šlo o skutečnou práci, nikoli politickou činnost. „Stála jsem u vzniku městské policie, připadalo mi důležité, aby k policii přišli noví lidé. Podílela jsem se na tom, co se do češtiny překládá jako výchova k lidským právům.“

Po dva roky vyučovala souběžně na gymnáziu a na konzervatoři: „To jsem zjistila, že to fyzicky už opravdu nelze zvládat, tak jsem zůstala na té konzervatoři. Práce tam byla zajímavější, tam byli již studenti cílevědomí, kultivovaní uměním, mnozí starší.“ V době konání rozhovoru již paní Stibická byla v důchodu, na škole suplovala a vedla kurzy angličtiny pro seniory při magistrátu.

Důraz na peníze až na prvním místě, konzumerismus a touhu po materiálnu, upozadění etiky a v důsledku toho i korupci, stejně jako nezájem o věci přesahující vlastní dvoreček považuje paní Stibicová za neblahé dědictví bolševického myšlení.

Pavel Dosoudil + Jaroslav Richter

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentáře (2)

Zanechte komentář