Josef Zvěřina

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Josef Zvěřina
Prof. ThDr. Josef Zvěřina (3. května 1913 Střítež – 18. srpna 1990 Nettuno, Itálie) byl český římskokatolický kněz, teolog, historik umění, filozof a vysokoškolský pedagog.

Narodil se na Českomoravské vysočině, rodina se ale brzy přestěhovala do Vídně, kde otec pracoval jako strojní zámečník. Roku 1918 se vrátil s rodiči do Stříteže a na studium dlouho neměl pomyšlení. Na doporučení místního faráře se nakonec přece odhodlal ke studiu a shodou okolností se dostal 1924 do Prahy. V roce 1932 maturoval na Arcibiskupském gymnáziu. Poté byl poslán do římské papežské koleje Nepomucenum studovat teologii a filosofii na lateránském Ateneu. Na kněze byl vysvěcen 11. července 1937 v Římě a rok tam byl představeným české koleje. 1938 se vrátil do vlasti a byl kaplanem nejprve v tehdejším Falknově (Sokolov), kde zažil národnostní napětí i nenávist, naposledy u svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze. Po zrušení českých vysokých škol v roce 1939 přednášel na náhradním teologickém učilišti, pro protiněmecký postoj byl však v letech 1942 až 1943 13 měsíců internován v Zásmukách.

Po válce nastoupil na obnovenou teologickou fakultu (spolu s Alexandrem Heidlerem) jako asistent prof. J. Cibulky pro obor křesťanská archeologie a dějiny umění. Jeho zájem sice směřoval k dogmatice, ale tu mu na fakultě nebylo dopřáno přednášet. Nebyl pro něj však problém se zakousnout do jakéhokoliv oboru. Během ročního studijního pobytu v Paříži v letech 1946-1947 stihl sepsat disertaci o freskách v jihofrancouzském Tavant, která byla pochvalně přijata na mezinárodním fóru. Doktorát mu dala Univerzita Karlova.

Po zrušení teologických učilišť v roce 1950 byl povolán na vojenské cvičení, kde 13 měsíců manuálně pracoval. Začátkem roku 1952 byl spolu s dalšími třiceti katolíky zatčen a odsouzen na 22 let vězení. Vrátil se až po téměř čtrnácti letech v roce 1965. Prošel několika manuálními zaměstnáními, přesto i v této těžké době sloužil jako teolog v podzemní církvi. V roce 1969 nastoupil na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích pro obor Teologie svátostí a křesťanská archeologie, ale už roku 1970 musel z fakulty odejít. Poté vykonával duchovní správu na faře v Praskolesích u Zdic, kde si však získal takovou vážnost, že se znelíbil úřadům a v roce 1975 musel odejít do důchodu. Bydlil v Praze v Malvazinkách a věnoval se výuce i duchovnímu vedení řeholnic a studentů, kteří se připravovali na kněžství. Roku 1988 mu byl udělen čestný doktorát teologie na univerzitě v Tübingen.

Nebyl však slepý k problémům doby: jako jeden z prvních podepsal Chartu 77 a spolupracoval s disidenty, kteří později zaujímali vysoká místa ve státní správě. O jeho aktuální statě byl i velký zájem v cizině, kde publikoval v mnoha odborných časopisech, a několik jeho prací vyšlo v překladu i knižně. Postupně si získal důvěru pražského arcibiskupa kardinála Tomáška a stal se jeho rádcem.

V listopadu 1989 navštěvoval stávkující studenty a často hovořil na pozvání v terénu. Když si bohoslovci v Litoměřicích prosadili personální změny, vrátil se tam jako profesor a děkan, a to s náročným úkolem zprostředkovat studium teologie i zájemcům mimo seminář. V této souvislosti založil také Českou křesťanskou akademii a stal se jejím prvním předsedou. Velmi se sblížil s papežem Janem Pavlem II., s nímž se setkal v Krakově a později v Itálii. V Itálii 18. srpna 1990 také při koupání v moři náhle zemřel. Pochován je mezi voršilkami na vyšehradském hřbitově.

Charta 77
Charta 77 byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách. Iniciativa působila v letech 1977 až 1992. Pojmenována je podle dokumentu Charta 77 (Prohlášení Charty 77) z 1. ledna 1977.

Autory, organizátory a mezi prvními signatáři byli Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek. Jeden ze tří prvních mluvčí, profesor Jan Patočka byl také první obětí represí komunistického režimu vůči signatářům Charty 77, když 13. března 1977 po několikahodinovém výslechu zemřel. Jeho pohřeb v Břevnově se stal významnou událostí protikomunistického odporu. Nekrolog četl Ladislav Menzel, který v červenci následujícího roku předčasně zemřel. Signatáři reprezentovali odlišná povolání, politické postoje i náboženská vyznání. Řada z nich se výrazně zapojila do veřejného života po Sametové revoluci v roce 1989.

Text byl převzat z Wikipedie.

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentáře (2)

Zanechte komentář