Ludmila Jankovcová

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Ludmila Jankovcová
Ludmila Jankovcová (8. srpna 1897 Kutná Hora – 5. září 1990 Praha) byla česká a československá politička Československé sociální demokracie, po roce 1948 Komunistické strany Československa, poválečná poslankyně Ústavodárného Národního shromáždění, Národního shromáždění ČSR a Národního shromáždění ČSSR a ministryně vlád Československa. Po roce 1968 pronásledovaná, signatářka Charty 77.

Původně působila jako středoškolská učitelka (Praha, Teplice, Košice). Spolu s manželem Volfgangem Jankovcem, kterého nacisté v r. 1941 zatkli (popraven r. 1944), se zapojila do domácího protinacistického odboje.

Po 2. světové válce vstoupila do celostátní politiky. V parlamentních volbách v roce 1946 byla zvolena do Ústavodárného Národního shromáždění za ČSSD. V parlamentu setrvala do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1948, v nichž byla zvolena do Národního shromáždění za ČSSD ve volebním kraji Ostrava. Stala se místopředsedkyní ČSSD (do strany vstoupila v roce 1922), v níž patřila k levicovému křídlu, které se během únorového převratu v roce 1948 orientovalo na KSČ. Po fúzi ČSSD a KSČ přešla v červnu 1948 do poslaneckého klubu komunistů. Mandát obhájila ve volbách do Národního shromáždění roku 1954 (volební kraj Ústí nad Labem) a volbách do Národního shromáždění roku 1960 (po nich poslankyní Národního shromáždění ČSSR). V parlamentu zasedala do své rezignace roku 1963. Pak ji nahradila Jiřina Turečková.

Zastávala i stranické funkce. V červnu 1948 byla při sloučení ČSSD a KSČ kooptována do Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V této funkci ji pak potvrdil 9. sjezd KSČ, 10. sjezd KSČ, 11. sjezd KSČ, 12. sjezd KSČ a 13. sjezd KSČ. Z funkce byla uvolněna až v září 1969. V letech 1948-1954 byla navíc členkou politbyra ÚV KSČ a v letech 1954-1963 kandidátkou politbyra. V roce 1955 a znovu v roce 1957 a 1967 jí byl udělen Řád republiky.

Podstatná byla její vládní kariéra. V roce 1947 se jako první žena v Československu stala členkou vlády (první vláda Klementa Gottwalda), v níž nastoupila na post ministryně průmyslu. V druhé vládě Klementa Gottwalda (již po únorovém převratu) byla ministryní výživy, přičemž na tento post se znovu vrátila v letech 1950-1954 ve vládě Antonína Zápotockého (později první vláda Viliama Širokého). V letech 1954-1963 byla náměstkyní předsedy vlády (vicepremiérkou) v druhé vládě Viliama Širokého a třetí vládě Viliama Širokého.

V roce 1968 se zapojila do reformního hnutí v KSČ. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa byla v rámci normalizačních čistek z KSČ vyloučena. V roce 1977 podepsala Chartu 77.

Charta 77
Charta 77 byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách. Iniciativa působila v letech 1977 až 1992. Pojmenována je podle dokumentu Charta 77 (Prohlášení Charty 77) z 1. ledna 1977.

Autory, organizátory a mezi prvními signatáři byli Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek. Jeden ze tří prvních mluvčí, profesor Jan Patočka byl také první obětí represí komunistického režimu vůči signatářům Charty 77, když 13. března 1977 po několikahodinovém výslechu zemřel. Jeho pohřeb v Břevnově se stal významnou událostí protikomunistického odporu. Nekrolog četl Ladislav Menzel, který v červenci následujícího roku předčasně zemřel. Signatáři reprezentovali odlišná povolání, politické postoje i náboženská vyznání. Řada z nich se výrazně zapojila do veřejného života po Sametové revoluci v roce 1989.

Text byl převzat z Wikipedie.

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentáře (3)

Zanechte komentář