Můj estébák

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Můj estébák
Váhám, zda je to už dostatečně dávno, abych se k této životní epizodě mohla vrátit. Snad ano. Nejde o konkrétní lidi, ale o konkrétní situace, které se kolem mne a se mnou odehrály.

V roce 1986 mne konečně vyhodili z práce na klinice ve Fakultní nemocnici, kam za mnou chodilo příliš mnoho „podezřelých typů“. Čekala jsem to již dlouho předtím. Byla jsem neoficiální lékařkou Charty 77 a je pravda, že tyto podezřelé typy byly známé i širší veřejnosti. Tisk je tituloval „nepřátelé socialismu“ či „samozvanci a ztroskotanci“. Bylo jich svého času hodně. Nejčastěji přicházely přímo z „lochu“ s nejrůznějšími vyrážkami a bolestmi, v doprovodu nejbližších přátel. Sedávaly v prvním patře, na lavici za dveřmi mého pokoje, kolem kterého musel projít každý, kdo šel k přednostovi. Ale to nebyl jediný důvod. Jako jediná na klinice jsem nebyla členkou KSČ. Přednosta mi oznámil, že moje další setrvání na tomto pracovišti by bylo zbytečné, neboť stejně nemohu dělat další kariéru, ani se nemohu ucházet o titul kandidáta věd. „Na poliklinice v Klimentské se uvolnilo místo“, pravil, „tam nebudeš tak na očích a možná, že se ti podaří kandidaturu udělat.“

O kandidatuře však nemohlo být ani řeči. Na řádně zaslanou žádost jsem nikdy nedostala odpověď. Výjimečností tohoto pracovního místa bylo, že k pacientům se počítali členové Ústředního výboru KSČ, který sídlil nedaleko. Hned vedle sídla ÚV KSČ stávala socha Klementa Gottwalda v nadživotní velikosti. Dům na nábřeží Vltavy byl pro obyvatele Prahy temný, nepřístupný a plný zla. Všichni věděli, že vstoupit smějí jen povolaní. Kdo vstoupil, byl „soudruh“ a tykal mu i vrátný. „Divím se“, pravila moje sestra v ordinaci, „že ty pány necháváte čekat mezi ostatními. Vaše předchůdkyně je pouštěla okamžitě a taky se k nim chovala úplně jinak než k druhým pacientům.“

Opuštění kliniky na mne mělo osvobozující účinek. Konečně jsem se nemusela držet, abych své výhodné místo neztratila jen proto, že se nějak vyjádřím, udělám nevhodnou poznámku nebo gesto. Že pominou nabídky na vstup do strany. Teď jsem měla volné pole působnosti. Podepisovala jsem různé „podvratné“ dokumenty. Na jaře 1989 jsem u Havlů v předsíni podepsala „Několik vět“ sotva byly dokončené, a ulevilo se mi. Už nemusím nic předstírat. Moje jméno se dokonce ocitlo na seznamu prvních signatářů tohoto dokumentu, který uveřejnily noviny FrankfurterAllgemeine. Ještě je mám schované. Přišel Jarda Kořán z Videojournalu a natočil se mnou krátký rozhovor o tom, proč jsem Několik vět podepsala.

Věc však nezůstala bez odezvy. Byla jsem předvolána do Bartolomějské, kde se mne dva neznámí pánové snažili přesvědčit, abych je pravidelně informovala, nejen o tom, co dělám já a můj manžel, ale také co dělají přátelé naší rodiny. Naznačovali, že vědí, kdo tito přátelé jsou. Nevím už, jak jsem se z nepříjemné situace vykroutila, odmítla jsem podepsat byť jen protokol o našem rozhovoru, a odešla jsem. Byla jsem v té době se svým manželem ve sporech, a proto jsem využila nabídky našich známých a odstěhovala se s mladším synem do Nuslí, kde pro nás byla přichystána jedna místnost se samostatným vchodem. Domnívala jsem se, že se tak ocitnu v bezpečí a mimo dohled StB.

Nezůstalo u jednoho pohovoru. V poliklinice, ke konci pracovní doby, kdy už za dveřmi mé ordinace neseděl žádný pacient, se zčista jasna začal objevovat jeden z těch „dvou pánů“, vždy bez ohlášení a vždy s obrovskou kyticí, která měla vyvolat dojem, že se jedná o dobrého známého. Sestra vyšla do čekárny a vrátila se se slovy: „Už tam zase máte toho svého ctitele.“

Nevím, zda sestra tušila, o jakého známého se jedná, nikdy jsme o tom nemluvily. Kytice působila. „Sedneme si na chvíli na kávu,“ navrhl můj společník. Nervózní jsem byla dost, ale chyběla mi odvaha rázně odmítnout. Nezvaných návštěv přibývalo. Příchozí mi vyprávěl různé historky o známých osobách, které u mne měly vyvolat potřebu navázat na ně, upřesnit, doplnit. Na tuto fintu jsem dokázala nereagovat. Jednou, jako ten ďábel na střeše chrámu, mi začal vyprávět, kde všude po světě bych mohla cestovat, bydlet, pracovat atd., kdybych začala spolupracovat. S mimořádnou upřímností jsem řekla, že bych ráda jela jako lékařka do rovníkové Afriky nebo do Bangladéše. „Ale to já jsem nemyslel,“ pravil můj společník, „pracovala byste v New Yorku, v Ženevě, co byste si přála víc?“ Jak sladké bylo vysmát se mu do očí.

Začala jsem mít problém s tím, že se estébák začal chovat, jako by byl do mne zamilovaný. Ta jeho rafinovanost! „Porouchala se mi pračka, musím rychle domů,“ povídám mu hned, jak jen se objevil. „Přivezte mi špinavé prádlo, já vám je vyperu!“ byla odpověď. „Nebo si pro ně přijedu k vám domů.“ Jindy zas: „Máte doma friťák? Mohl bych Vám svůj věnovat.“ Pane Bože, co to bylo za život. Stálé unikání, vytáčky, strach, obavy z žádosti o spolupráci. Úzkostlivě jsem hlídala, abych neřekla naprosto nic, co by se týkalo osob, o které projevoval zájem. O každém setkání jsem referovala Ivanovi, abych dokázala, jak rafinovaně nepodávám informace estébákovi, který mi byl přidělen. „To já nemluvím vůbec,“ odvětil Ivan stručně. Přibyly výčitky svědomí, že zcela zbytečně tlachám o banálních záležitostech, z nichž si ten vyškolený specialista stejně může nějakou informaci vytáhnout.

Naštěstí všechno netrvalo dlouho. V srpnu roku 1989 jsem těžce onemocněla a bylo po kontaktech. V památných listopadových dnech mi lékaři nedoporučovali chodit do davu. Ne, že bych je poslechla, ale přesto jsem většinu času trávila doma. Bylo poledne, když u dveří zazvonil zvonek. Za dveřmi stál „můj“ estébák s ohromnou kyticí. Již na rohožce se zul. Bez bot byl velmi malé postavy. Ukazoval mi občanský průkaz, na němž bylo jeho pravé jméno. Vysvětloval, proč si zvolil právě takové krycí jméno, jímž se dříve představoval. Nechtěla jsem, aby překročil práh, nicméně na chodbě se objevili sousedé. Protlačil se do předsíně. „Mám pro Vás nabídku,“ pravil s nadějí v hlase. „Mohl bych pro pana Havla obstarat generátor kyslíku. Myslím si, že by mu v těchto dnech udělal dobře.“

Tentokrát jsem měla nad svým estébákem převahu. Nediskutovala jsem. Vykázala jsem ho z bytu a to bylo naposledy, kdy jsem ho viděla. Jen když si vzpomenu na jeho lepkavé úlisnosti, dělá se mi špatně ještě dnes.

Milena Černá

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentáře (7)

Zanechte komentář