Odsouzený za špionáž

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Odsouzený za špionáž
Ing. Petr Hauptmann se narodil 7. srpna 1946. Maminka pracovala jako úřednice, otec v roce 1953 odešel na Západ: „Po čase se vrátil jako agent chodec. Krátce na to ho zatkli, ale bližší podrobnosti neznám. Z papírů jsem zjistil, že ho zatkli na dohled od podniku Tesla Hloubětín, kde jsme bydleli. S foťákem, v němž nebyl film.“ Hauptmannův otec skončil na 14 let v kriminále, a když se vrátil, rodina už žila jiným životem. Hauptmann tedy vyrůstal bez otce a nesl si s sebou od mládí kádrový škraloup. Přesto se mu podařilo vystudovat stavařinu, i když by si byl raději zvolil jiný obor.

Ihned po škole, v roce 1971, nastoupil do podniku Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů: „Byl to fajn podnik, kde se dělaly projekty na památky.“ Brzy na něj ale začali vyvíjet nátlak, aby vstoupil do KSČ, což bylo pro Hauptmanna nepřijatelné. Podal výpověď. Nové místo si v polovině 70. let našel na Ústřední celní správě: „Vzhledem ke svým kádrovým předpokladům jsem neměl přístup k žádnému státnímu tajemství jakéhokoliv druhu.

Nejezdil jsem služebně za hranice ani jsem neměl mít kontakt s celníky okolních států.“ Hauptmann zkrátka pracoval jako obyčejný stavař, a to jen na přechodech na východních hranicích. Jednoho dne ale vážně onemocněl kolega ze stavebního oddělení, který měl na starosti západní hranici: „Zaskočil jsem za něj.“ Došlo k tomu právě v době, kdy musel řešit vážné rodinné problémy.

Manželka, která pracovala v Praze 9 v kulturním domě, kde měla na starosti mládež, se již dříve dostala
do tvrdého konfliktu s místním tajemníkem KSČ: „Na jedné besedě se učni pana tajemníka zeptali, jestli budou jejich děti vědět, co je to banán a pomeranč, proč nelze běžně jezdit do Jugoslávie a tak podobně. Bylo to myslím v roce 1976.“ Komunistický funkcionář nenechal průběh debaty bez odezvy a na Hauptmannovu manželku si zasedl. Začal ji šikanovat: „Manželka se nervově zhroutila, až na čas skončila v Bohnicích.“ Poté, co asi rok zůstala doma, se situace zopakovala. Nedlouho po jejím návratu do zaměstnání byla znovu hospitalizována v psychiatrické léčebně: „Řekl jsem si: Pryč odsud!“ K rozhodnutí Hauptmann došel právě v té době, kdy zaskakoval za nemocného kolegu v práci.

V říjnu roku 1982 se mu tak naskytla unikátní příležitost emigrovat: „Stalo se, že vznikla přeshraniční komise na most, který byl napůl v Bavorsku a napůl u nás. Nesměli do ní policajti, protože už se jednalo o výlet do kapitalistický ciziny. Já se tam dostal se silničářema. Ze čtyřčlenné komise jsem se já zdržel na bavorské straně, oni se vrátili a já pokračoval plynule dál. Byli jsme se podívat na uložení mostu na české i bavorské straně. Potok tvořil hranici a já už se z té bavorské strany nevrátil.“

Deset let za smyšlenou špionáž
Po úspěšném překročení hranice Petr Hauptmann požádal v Německu o azyl. Ten i s ohledem na otcovu minulost rychle získal. Když si ale začal hledat zaměstnání, aby připravil podmínky pro plánovaný příchod zbytku rodiny, manželky a dvou dětí, jeho dvanáctiletý syn vážně onemocněl virovým zánětem mozku. Stěhování do SRN přes Červený kříž nepadalo v úvahu.

Hauptmann se rozhodl vrátit, aby pomohl manželce s vážně nemocným synem: „Říkal jsem si, že i když mě zavřou za přechod hranic, tenkrát to bylo do pěti let, běžná taxa byl tak rok až rok a půl nebo podmínka, že dostanu tak rok natvrdo. Vůbec jsem ale nepředpokládal, že mi dají špionáž paragraf 105.“
Do ČSSR se Hauptmann vrátil již v prosinci 1982. Po návratu byl samozřejmě obviněn a vyšetřován. Ke svému velkému překvapení však nejen z nezákonného překročení hranice, ale i z trestného činu
vyzvědačství. Podle obžaloby měl během pobytu v SRN vyzradit utajované informace. Vyšetřovatele nezajímalo, že se v Hauptmannově případě jednalo jen o běžnou azylovou proceduru, kdy německým úředníkům podával potřebné informace o své osobě.

Vyšetřování zpočátku probíhalo na svobodě: „Našel jsem si místo a začal pracovat. Teprve za tři čtvrtě roku, v den šedesátin matky (12. září 1983) mě zatkli. Hráli takovou tu běžnou hru hodnej zlej. Zlej mě chtěl nechat zastřelit, hodnej říkal: „Nebude to tak hrozný. Hned v den uvalení vazby přišla advokátka ex offo, a když se na věc podívala, prohlásila, že není co obhajovat: ‚Budete souzenej a odsouzenej za špionáž.“ Hauptmann nevěřil vlastním uším, ale nemohl vůbec nic dělat. Dalšího půl roku trávil na Ruzyni. Soud proběhl v únoru 1984. Hauptmann se odvolal, ale marně. Byl odsouzen k deseti letům vězení.

Minkovice
Trest si odpykal v Minkovicích u Liberce: „Pro mě to byla dost šokantní záležitost, zážitek z jiného světa. Věděl jsem, že jsem se ocitl někde, kam nepatřím. Minkovice byla věznice pro normální lupiče, zloděje a vrahy. Byly tam i takzvaní prvohlavoví – většinou útěkáři z vojny nebo pár lidí jako já.“ Nejprve jej krátce zaučili v práci a pak už platilo pravidlo: dělej, co umíš: „Kamarády jsem vůbec neměl, s nikým jsem se moc nebavil, do ničeho jsem se nepletl. Nechodil jsem nikoho bonzovat, karty jsem nehrál, prostě nic. Spoluvězňům dost dlouho trvalo, než si osahali, že nejsem nebezpečnej.“

Oddíl, kam byl Hauptmann zařazen, čítal asi 120 lidí v pěti místnostech:
„Ráno budíček, pak všichni na snídani, pak celý oddíl odešel na dílnu. Večer zpátky, takže kontakty s jinými oddíly ani nebyly možné. Nesměli jsme se učit jazyky, všechny slovníky byly zakázané.“ Hauptmann se ze zásady snažil vyhýbat konfliktům. Snažil se do ničeho zbytečně nezaplést: „Spadl jsem do jámy a musím to přežít. A musím přežít tak, abych na tom byl zdravotně co nejlíp, abych psychicky neutrpěl a abych se neměl za co stydět. Naštěstí mě zavřeli až v době, kdy už jsem přestal bejt pro ostatní sexuálně přitažlivej.“

Práci vězni konali ve skupinkách, takže na sobě byli vzájemně závislí v plnění norem. Když se člověk dostal do špatné party, kapesné vypadalo podle toho. Pak už ani nebylo možné posílat nějaké peníze domů: „Když jsme byli dobrá parta, měl jsem třeba sto osmdesát korun kapesného. Jakou výplatu jsem přesně měl, jsem netušil. Zjistil jsem to, až když jsem požádal o důchod: roční výdělek činil asi dvacet tři tisíc korun.“ Hauptmann vystřídal několik pracovních míst. Hned zpočátku dostal celkem výlučnou funkci skladníka-úkoláře, kdy kontroloval a vydával zboží. Po půl roce bachaři
Hauptmannovi naznačili, že by měl výměnou za výhodné místo donášet na své spoluvězně. Když odmítl, ihned putoval mezi běžné vězně. Většinou brousil a leštil sklo. K jídlu vězni dostávali hlavně brambory a těstoviny.

Jednou za půl roku ho mohla na hodinu navštívit rodina: „Jako politickej jsem měl zvláštní režim. Byly u toho dva estébáci, vnitřní ostraha věznice. Seděli jsme všichni kolem stolu. Jakýkoliv osobní kontakt byl zakázaný, hlídali, o čem se bavíme.“ Návštěvy se mohli zúčastnit vždy jen dva dospělí
členové rodiny, a tak když syn dospěl, musel Hauptmann jednou volit mezi matkou, manželkou a synem, koho pozve: „Na to do smrti nezapomenu! To bylo šílené dilema. Koho nepozvat …“

Kryl v televizi
I přes agresivní pracovní prostředí Hauptmanna během pobytu ve vězení naštěstí nepostihla žádná vážnější nemoc, krom začínající paradentózy, kterou místní zubařka dokázala včas vyléčit. Psychicky vězení také ustál: „Říkal jsem si, že o sobě nesmím zapochybovat. Říkal jsem si: Musíš vydržet.“ Manželku s dětmi navíc podporoval VONS i mnozí lidé ze zahraničí, takže akutní nouzí rodina netrpěla. Po více než pěti letech v Minkovicích konečně přišla listopadová revoluce: „Náčelník nás neodstřihl od televize, takže jsme všechno viděli, třeba i přenosy z Václaváku. V ten moment jsem věděl, že půjdu domů. Když jsem v televizi viděl Karla Kryla, všechno mi bylo naprosto jasný. Už jsem jen čekal, kdy to bude.“

Propuštění se Hauptmann dočkal 16. ledna 1990 na osobní milost právě zvoleného prezidenta Václava
Havla. Po necelých sedmi letech nespravedlivého věznění byl konečně na svobodě. Záhy nastoupil do technické komise Občanského fóra. Místo mu pomohli najít přátelé z VONS, kteří na jeho případ dlouhodobě upozorňovali již před pádem komunismu: „Zařizovali jsme pro OF, republiku i VPN kopírky, faxy a jejich servis.“ Hauptmann se rychle vrátil do běžného života:„Fantastické bylo, že spousta darů přicházela ze zahraničí, takže už v únoru jsem jezdil třeba do Švýcarska.“

U práce s kopírovací technikou nakonec Hauptmann zůstal dalších 11 let až do svého předčasného odchodu do důchodu. Dokonce se dočkal i drobného finančního odškodnění za roky kriminálu.

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentáře (3)

Zanechte komentář