Příběh indiána

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Příběh indiána Příběh indiána přemohl strach z estébáků! Nejenom vůle, podpora rodin a přátel mohly pomáhat před dvaceti roky disidentům při střetech s komunistickou mocí. Já sám jsem poznal, že proti strachu z tajné policie StB může zabrat i starý indiánský příběh. Jeho sílu jsem objevil, když mě na konci října 1989 estébáci odvezli k výslechu i se dvěma malými syny, pětiletým Josefem a Františkem, kterému ještě nebyly ani tři roky. Bylo mi sedmadvacet a estébáci si pro mě tenkrát přišli, protože se blížil 28. říjen – výročí vzniku Československa – a bylo pravděpodobné, že společně s dalšími budu organizovat demonstraci v Plzni. Když u nás tajní zazvonili, manželka mě zapřela. Já se však obával, že jakmile vyjdu ven a objevím se v centru Plzně, seberou mě. Ostatní organizátoři už totiž byli odvezeni do vězení ve Vykmanově. Rozhodl jsem se proto, že se dvěma mladšími syny odjedu na chalupu rodičů. Když jsem však před domem nakládal děti do auta, zastavili vedle mne muži v kožených bundách. Tvrdili, že s nimi musím jet a podat vysvětlení. Říkal jsem, že nikam nepůjdu a ani nemohu, když mám s sebou malé kluky. Estébáci nějakou dobu nevěděli, co si počít. Vadilo jim publikum, které zákrok na ulici sledovalo, ale i děti, se kterými nepočítali. Nejmladší František plakal, protože vycítil, že se nejedná o nic dobrého. Povedlo se mi ho trochu utišit. Ta scéna před domem byla velmi napjatá. Měl jsem z toho hodně špatný pocit. Takový, při kterém se člověku stahuje krk. Na místo zákroku ale dorazily po chvíli od StB tvrdší nátury. Sebrali mi doklady a natlačili mě do auta. Po cestě mi vykládali, že dají děti do diagnostického ústavu. Odvezli mě ovšem i s nimi do sídla krajské správy SNB a nechali nás čekat ve vstupní hale. Děti byly rozrušené, s pláčem na krajíčku. Hala byla krajně deprimující. Tmavá leštěná žula, obrovské koženkové sedačky a busta zakladatele bolševické tajné policie Čeky Dzeržinského s heslem: Chladnou hlavu, planoucí srdce a naprosto čisté ruce. Moji kluci z domova věděli, že ti lidé, kteří nás tam drží, nejsou dobří.Snažil jsem se narychlo něco vymyslet, jak děti zbavit strachu. Vzpomněl jsem si, že jim v poslední době čtu příběhy o indiánském chlapci Tatankovi. Vybavil jsem si jeden, který si Josef oblíbil. Byl to příběh, kdy se Tatanka chtěl stát mužem a musel proto ostatním mužům přinést v noci džbán čerstvé vody z hlubokého lesa. Tatanka šel, i když se hrozně bál. Když džbán přinesl, muži vodu vypili a řekli, že ji má přinést ještě jednou. Tatankovi se zhroutil svět. Nikdo si ho ale nevšímal a on se tak moc chtěl stát mužem. Odhodlal se tedy znovu vyrazit na strašidelnou cestu. Teprve pak si mohl sednout mezi muže k ohni. Potom byl Tatanka rád, že tím dokázal projít. Indiánský příběh v říjnu 1989 jsem svým synům v sídle komunistické policie připomněl. Josefovi a Františkovi jsem řekl, že podobnou cestou, kterou šel Tatanka pro vodu, právě teď jdou oni také. Zdůrazňoval jsem, že musejí přestát nepříjemné věci, aby se dostali k věcem lepším. Když jsem to vyložil, Josef ještě popotáhl, narovnal se, otřel si slzy a nadechl se. Bylo vidět, že přesně to potřeboval slyšet. Najednou byl úplně jako vyměněný. Když to viděl František, uklidnil se také. V tu chvíli jsem věděl, že máme vyhráno! Já i mí synové, když mi každý seděl na jednom koleni, jsme pak zvládli celý výslech. Miroslav Svoboda

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentář (1)

Zanechte komentář