Revoluce v klubovně

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Revoluce v klubovně
Revoluce začala v klubovně tomíků

Po pětadvaceti letech mám nárok mít všechny ty děje listopadu a prosince 1989 už trošku rozmlžené.
Obrysyale zůstávají – a snad i vzpomínka na nálady, chutě, bouřlivé nadšení z konce bolševického režimu. A na to krásné, neopakovatelné odhodlání třiadvacetiletého mládence něco měnit, organizovat, být u toho, když se v malém městečku nad Vltavou mění dějiny.

Horší je to už s lidmi, s tvářemi. Kdo tam všechno byl? Vím zcela jasně, že tehdy byla naše klubovna v sokolovně v Roztokách plná, nacpaná k prasknutí. Pár lidí se nepřezulo, to vím docela přesně! Jinak jsme na přezouvání dbali převelice. Chodilo se přes tělocvičnu a ta musela být špígl nýgl. Šéf tělovýchovné jednoty pan Tomiška to tak měl rád a nikdo jsme s ním nediskutoval. Naopak neměl rád komunisty, a když k padesátinám pár let před převratem dostal echtkomunistitcké vyznamenání na všeplenární schůzi v kině, byl z toho tehdy přepadlý. Nečekal to.

V pátek 17. listopadu 1989 jsem z Národní odešel včas. Nestydím se přiznat, že jsem nijak netoužil dostat po hubě. Slzný plyn jsem ochutnal v Palachově týdnu pár měsíců předtím, vodní děla mě tehdy v zimě pokropila taky. Nemusel jsem mít zrovna všechno. Mířil jsem ten pátek do hudebního klubu v Koněvově ulici, Burian tam měl zpívat a Svěrák povídat o tom, jak je to s přestavbou a glásností podle Gorbačeva u nás, v Jakešově…

Mezi pátkem 17. listopadu 1989 a první schůzkou revolucionářů v klubovně tomíků v Roztokách u Prahy uplynul asi týden. Nevěděl jsem nic o tom, že v naší obci bydlí jeden z čelných chartistů, Vojtěch Sedláček, přítel Havla a Dienstbiera. Chtěl jsem něco dělat, NĚCO…Cyklostyl, nástěnka tomíků na náměstí s opatrnými formulacemi, dopisy posílané po školní mládeži, kterou jsem tou dobou učil český a ruský jazyk. Šeptanda mezi členy oddílu: přijďte do klubovny,honem honem…
Že je to viděno dnešní optikou úměvný způsob svolávání, že? Ale zabralo to.

Sešli jsmese mezi fotkami z výprav, bodováním oddílových akcí, mezi týpky a dekami provoněnými loukou a táborovými ohni. Nejstarší členové oddílu, pár lidí z tělovýchovné jednoty, pozdější starosta Roztok Honza Chytil, jehož syna jsem učil ruštinu a dceru Karolínu jazyk mateřský, Ivo Svoboda, o mnoho let později ministr financí Zemanovy vlády, jehož obě děti chodily do mých tříd i do oddílu…Přišli tatínkové a maminkyz křesťanských rodin, kterým se vždycky líbilo, že nosíme od poloviny osmdesátých let šátky zelené a že kroj se čím dál víc blíží kroji zakázaných skautů. Hodně a živě jsme mluvili, určitě jeden přes druhého, možná jsme i podepsali nějakou petici odsuzující mlácení studentů a krotce vyzývající bolševickou moc, aby se alespoň trošku kultivovala.

Rozpálilo nás to, mne tedy zcela určitě. Na opravování písemek ani na podrobné přípravy hodin češtiny nebyl čas, ostatně osmáci chtěli debatovat. A ruština? Ta se stala v ten moment směšným jazykem okupantů.

Druhý den po schůzce přijel do naší školy vrchní roztocký komunista. Dneska je už po smrti. Tehdy byl plný sil, s výložkami…Znal jsem ho: bláznivostí osudu a zmatením všeho se vším nás, tomíky, paradoxně podporoval. Šéfoval vojenské tiskárně a tisknul nám diplomky pro pohádkový les a Tříkrálovou Okoř, pochod uchovávající pěkné katolické tradice prostřednictvím masové turistiky.
Říkal nám tomisté a líbilo se mu, že v průvodech se mísí červeň pionýrských šátků se zelení šátků našich. Bylo to pestřejší.

Schůzka v klubovně se mu ale nelíbila. To byl zárodek kontrarevoluce! Strana ještě držela moc a nic nebylo přeci jasné! Chtěl mě vytáhnout přímo z hodiny, chtěl hrozit, vyšetřovat….Komunisté v ředitelně naší školy mě ale podrželi. Možná viděli dál než soudruh plukovník, možná nechtěli trápit drzého a suverénního kluka, který měl v obci už řadu let pověst nadšence, co to s dětmi vážně umí a dá jim veškerý volný čas…

Sledoval jsem plukovníkův odjezd a příjezd a byl z toho trošku podělaný, odpusťte mi tu upřímnost.
Za týden se konalo první sněmování Občanského fóra. Tím jsme převzali moc – tak nějak pěkně, maloměstsky, nadšeně. Přejmenovali jsme okamžitě Gottwaldovu a Stalinovu ulici a požádali předsedu národního výboru, aby nám vydal jeden cyklostyl , obstarožní kopírovací stroj. Byl jsem v revolučním komitétu, zapisoval jsem všechno, co mí zkušenější kolegové vypustili z úst a byljsem šťastný. Stal jsem se mluvčímroztockého Občanského fóra! Taxíky stavěly samy a pár dní jezdily grátis, ozdobeny československými vlajkami! Motoristé hodně brali stopaře, nejvíc, do pamatuju. Uspořádali jsme bál OF a naše klubovna byla bálové zázemí.

A pak jsme hledali demokracii a svobodu a lidská práva, rovnost a volnost, udavači vyhrabávali na mé starší kolegy špínu a kádrové posudky a jejich dávné přihlášky do strany, měl jsme se rádi, pili jsme spolu a tlačili obec do demokratických časů. Občas to bolelo – rozcházeli a scházeli jsme se, kdekdo se pohádal s kdekým, ale řada lidí se pak zase usmířila.

Dělo se to všude kolem v republice a snad se to děje dodnes. A všechno to začalo v naší klubovně tomíků, tedy co se Roztok týče….

Tomáš Novotný

Autor je od revoluce roztockým zastupitelem a od nepaměti také vede Asociaci turistických oddílů mládeže

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentář (1)

Zanechte komentář