Sametová revoluce v Boskovicích

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Sametová revoluce v Boskoviích
Sametová revoluce označuje období změn, které probíhaly v Československu od 17. listopadu do 29. prosince roku 1989. Tyto změny zapříčinily pád komunistického režimu. Rozpadem Východního bloku a narůstající nespokojeností obyvatelstva se tyto změny urychlily. Revoluce se označuje jako sametová pro svůj klidnější průběh. Tento název se ujal pro revoluce podobného charakteru.

Konkrétně v Boskovicích se ze začátku roku 1989 žilo stejně jako dřív. Probíhaly například májové průvody, lampionové průvody a oslavy MDŽ. Těchto akcí se účastnily i děti, které přednášely básně a měly doprovodný program.

„Po revoluci se nám otevřely nové příležitosti k cestování. Proto jsem s kamarádkami ihned podnikla cestu do Vídně vlakem,“ vzpomíná třídní profesorka, Mgr. Jiřina Bártová. „Připadaly jsme si jako vypuštěné ze ZOO. V té době musely být vypraveny celé vlakové soupravy, protože všichni chtěli využít příležitost a vycestovat poprvé svobodně za hranice.“
Studenti a obyvatelé Boskovic téměř vůbec nevěděli, co se děje. Informovanost byla nulová. Lidé sice byli seznámeni se setkáním studentů v Praze na památku 17. listopadu 1939, ovšem nepřikládali tomu žádný význam. Informace se šířily velmi pomalu, lidé je získávali například z telefonátů od členů rodiny či přátel, kteří žili ve větších městech, kde informovanost byla mnohem větší. Z těchto míst také jezdili studenti do menších měst a vesnic, aby šířili osvětu. Někteří boskovičtí obyvatelé se zúčastňovali demonstrací v Brně, které už probíhaly.

Krátce po událostech v Praze, 24. listopadu, bylo v Boskovicích na základní škole Sušilova založeno Občanské fórum. To se podílelo na organizaci generální stávky, která proběhla deset dní po stávce v Praze, 27. listopadu, a uskutečnila se v téměř všech městech tehdejší Československé socialistické republiky. Boskovickou manifestaci vedl Antonín Maliňák a vystupovali zde studenti brněnských a boskovických škol a mnoho dalších osobností, jako například A. Oujezdský, A. Krajíček, F. Michálek. Na konci manifestace zazněla československá hymna.

O dva dny později byl sestaven v sokolovně koordinační výbor Občanského fóra. Schůzky probíhaly téměř denně a zde se evidovala všechna fóra na území města. Výsledkem bylo zvolení výboru řídícího činnost městského OF. Za správnost dokumentů zodpovídali PhDr. A. Čada, A. Maliňák a J. Zelinka.
Dne 6. prosince proběhlo setkání občanů města s těmi, co podepsali Chartu 77. Setkání se konalo v zámeckém skleníku a byl sem pozván i Ing. J. Hanuška. Brněnští herci se tento den potkali se studenty boskovického gymnázia. Studenti získali informace o převratu.

18. prosince se sešla všechna občanská fóra a podpořila Václava Havla jako kandidáta na prezidenta ČSSR. Během roku 1990 se uskutečňovaly schůzky s občany, které se zaznamenávaly na videozáznamy.

Vedli jsme krátký rozhovor s obyvatelkou Boskovic, která nám prozradila, že po revoluci čekala větší změny, které ale po dvaceti pěti letech nenastaly. Také samotná revoluce v Boskovicích byla, podle jejího názoru, velmi poklidná. Je velmi ráda, že mají mladí lidé možnost cestovat do zahraničí, studovat jazyky a poznávat svět. Velký problém ale vidí v tom, že je velká nezaměstnanost a mladí lidé nemohou najít práci poté, co vystudují.

Následně jsme se setkali s naší třídní profesorkou Mgr. Jiřinou Bártovou, která situaci z roku 1989 okomentovala těmito slovy:
„V roce 1989 jsem studovala poslední rok pedagogické fakulty v Brně a měla jsem povinnou praxi na Gymnáziu Boskovice. Během jednoho vyučovacího dne mi volala spolužačka z Brna, která mi vylíčila začínající procesy revoluce v Brně. V Boskovicích se ale stále nic nedělo. O několik dní později na školy v Boskovicích přijeli studenti z Prahy, jejichž snahou bylo pravdivě informovat obyvatele o událostech demonstrace na Národní třídě. V televizních zprávách bylo vysíláno, že demonstrace proběhla a demonstranti byli rozehnáni vodními děly, jak jsme se ale dozvěděli od studentů, povstání bylo násilně potlačeno Veřejnou bezpečností. Demonstranti byli surově biti pendreky, mnoho z nich bylo zraněno, prý snad i někdo na následky zranění zemřel. Nově nabyté informace se velmi rychle šířily po celém městě. Později jsme se dozvěděli, že Lidové milice, což byly ozbrojené komunistické složky, do kterých se museli angažovat lidé z továren, byly sváženy do Prahy a připraveny zasáhnout při dalších demonstracích.

V důsledku těchto událostí jsem nemohla dokončit svoji praxi a vrátila jsem se do Brna, kde jsem se, stejně jako moji spolužáci, zapojila do rozdávání letáků. Postupem času se v televizním zpravodajství začaly objevovat další informace a videozáznam z Národní třídy a Václavského náměstí, kde studenti se svíčkami a květinami volali: ‚Máme holé ruce!‘. Tento záznam pak obletěl snad celý svět.

Celá tato situace byla pro obyvatele malých měst a vesnic nejasná a matoucí, a tak jsme s úžasem v televizi sledovali manifestaci lidí, kde se držela hesla jako např. Havel na Hrad, Štěpánovi lopatu, Jakeše do koše.
Zrovna tou dobou byl v armádě i můj manžel, který sloužil v Jihlavě svoji vojenskou službu. Byl na velice utajovaném místě, kde byly údajně jaderné raketové hlavice. Jak mi později vyprávěl, vojáci byli připraveni zasáhnout a střílet do studentů, což se nakonec naštěstí nestalo. Komunikace s ním mi tehdy byla umožněna pouze pomocí dopisů, které byly pravděpodobně cenzurovány. To znamenalo, že mi nemohl sdělit, co se v armádě děje, ani kde se právě nachází. Ještě v březnu 1990 byli vojáci na politickém školení nabádání, že mají zachovat věrnost Varšavské smlouvě a komunistické straně.

Po revoluci se nám otevřely nové příležitosti k cestování. Proto jsem s kamarádkami ihned podnikla cestu do Vídně vlakem. Připadaly jsme si jako vypuštěné ze ZOO. V té době musely být vypraveny celé vlakové soupravy, protože všichni chtěli využít příležitost a vycestovat poprvé svobodně za hranice. Už od Boskovic jsem byla velmi nervózní a obávala jsem se prohlídky na hranicích. Čím blíž jsme byly hranici, tím horší byly mé pocity. Nikdo z nás netušil, jak bude prohlídka probíhat. Navzdory našim obavám proběhla pouze kontrola pasu a my jsme se dostaly svobodně do Vídně.“ Vzpomínky naší třídní profesorky jsou stále velmi plastické a vybavuje si i zdánlivě nepodstatné detaily.

I v současné době je téma sametové revoluce v Boskovicích velmi živé, neboť organizace Skaut a Orel ve spolupráci s Magdalénou Staňkovou připravují výstavbu památníku ke dni 17. listopadu. Památník bude mít podobu studny zasazené do zdi, do které bude možnost pohlédnout a uvidět své demokratické já. Peníze na tento projekt byly získány pomocí grantů, a to ve výši 47 tisíc, další částkou (90 tisíc) přispěl Jihomoravský kraj. Skauti s myšlenkou tohoto projektu přišli již před pár lety, kdy byl vytvořen přenosný památník pro stejný

Zpracoval Barbora Dufková, Tereza Ocetková, Alena Šešulková, Kateřina Táborská, Anna Tlamková, Aneta Umshausová z Gymnázia Boskovice pod vedením paní profesorky Venerové v rámci projektu Naše Revoluce

Zdroj: Příběhy bezpráví, Jeden svět na školách, Člověk v tísni, www.jsns.cz/naserevoluce

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentář (1)

Zanechte komentář