Šimon Pánek

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Šimon Pánek
Šimon Pánek se narodil 27. prosince 1967 v Praze. Jeho dědeček byl legionář a později předválečný člen strany. Otec prošel v 50. letech minulého století komunistickými kriminály jako politický vězeň, útěkář. Matka večerně vystudovala kunsthistorii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a pracovala v Národní galerii ve sbírkách moderního umění, v době normalizace byla jednou z těch, kteří pořádali „paralelní“ výstavy dnes již známých a uznávaných autorů, tehdy mimo kamenné galerie.

Dětství: chalupy, příroda, oddíly
Šimon Pánek vypráví o šťastném dětství na chalupách, v přírodě, v turistickém oddíle. Žil s matkou a sestrami, s otcem se pravidelně stýkal. Zajímal se o biologii a chtěl být přírodovědcem, i když postupem času stále méně a méně. Úspěšně se zúčastňoval přírodovědeckých olympiád, díky tomu se mohl sem tam dostat do komunistické ciziny. Po gymnáziu udělal zkoušky na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor biologie.

Komunistický normalizační režim mu byl takříkajíc volný, dělal si to, co ho bavilo, a cítil se relativně svobodný: „V podstatě si myslím, že jsem hledal niku, jak dobře žít a dělat si to, co mě naplňovalo. Jak žít šťastně. A to byly oddíly, přírodověda, no a cestování. V osmdesátých letech jsme s přáteli založili takovou partičku, která si říkala Expediční skupina. Chodili a lezli jsme po horách, jezdili na vodu, mohli, jsme a to bylo poprvé v roce 1982, do rumunských hor,“ vzpomíná Šimon Pánek. Chartu 77 nepodepsal, sám říká, že ho to vlastně nenapadlo, nebyl žádným disidentem a vlastně žil v režimu v mantinelech toho, co bylo koncem osmdesátých let možné.

Šimon Pánek říká, že hledal „skuliny“ a nacházel je v přírodě a cestování. Během dospívání si začal se svými přáteli stále silněji uvědomovat, že svět, který chtějí poznávat, je jim kvůli totalitnímu, vnitřně zdevastovanému, lživému režimu nedostupný: „My jsme se s přáteli mezi sebou bavili naprosto svobodně, kysele jsme se smáli tomu, jak tady nic nefunguje, jak absurdní věci se kolem nás dějí. Uvědomovali jsme si ale, že kvůli komunistům nikdy neuvidíme třeba Amazonku, pralesy, Indii, můžeme sice do SSSR, tam pojedeme jednou dvakrát, ale kam dál?! Dodnes si živě vybavuji rozhovor se svými přáteli někdy v roce 1987. Naprosto vážně jsme uvažovali o emigraci. Naivně jsme přemýšleli o konceptu dočasné emigrace, že utečeme na čtyři roky, projedeme svět a pak se vrátíme, bylo nám necelých dvacet. Potíže, které by nás čekaly, jsme považovali za přijatelné riziko,“ vypráví Pánek, který dodává, že mu šlo víc o to „jít za něčím“ než „utíkat před něčím“. „S režimem jsem samozřejmě nesouhlasil, ale alespoň něco jsem začal dělat až na samém konci, a jak říkají bratři Bendové – patřím k dělníkům poslední hodiny.“

Sovětské ANO!
V roce 1988 otřáslo Arménií obrovské zemětřesení. O této přírodní katastrofě informovala média celého světa: „Byly tam desetitisíce mrtvých, z celého světa proudila humanitární pomoc, jenom od nás ne! Tak jsme se prostě sbalili a zašli na sovětskou ambasádu, zazvonili a řekli, že jsme studenti a chtěli bychom vyhlásit sbírku na pomoc Arménii. Co na to mohli říct!? Pak jsme se vypravili do Československé televize, kde se nám okamžitě s tímto „sovětským ano“ otevíraly dveře až do vysílání zpráv, kde jsme vyhlásili sbírku,“ popisuje Šimon Pánek své první humanitární angažmá. To už spolupracoval s o něco starším a zkušenějším cestovatelem a spisovatelem Jaromírem Štětinou, se kterým po revoluci 1989 zakládal humanitární a informační agenturu Epicentrum.

Dělníkem poslední hodiny
Šimon Pánek, student biologie přírodovědecké fakulty, byl mezi studenty aktivní – byl jedním ze zakládajících „kontaktů“ studentského hnutí STUHA, které se mělo stát sítí pro aktivizaci vysokoškoláků. Patřil mezi účastníky protirežimních demonstrací – k výročí srpnové invaze, Palachova týdne, propagoval pomoc Arménii na jediné povolené demonstraci na pražském Škroupově náměstí v prosinci 1988. Toho největšího, nejkrvavějšího a nakonec, jak se později ukázalo, nejdůležitějšího pochodu studentů 17. listopadu 1989 na Národní třídu se neúčastnil. Shodou okolností pracoval mimo Prahu na brigádě, potřeboval si vydělat peníze po návratu z cest. Krátce po tom, co se po těchto událostech vytvořilo na fakultách vysokých škol koordinační centrum, byl zvolen do jeho užšího vedení: „Byla to v podstatě souhra okolností, tak jako to bývá u takovýchto podobných velkých rychlých změn. Studentské hnutí nebylo vůbec jednotné, nečekali jsme to, připravovali jsme se na dlouhodobou práci. Po prvních dnech stávky došlo k volbám a tady zvolili mě, stal jsem se spolupředsedou centrálního stávkového výboru vysokých škol, nebo jak se to jmenovalo. Jak a proč se to stalo? Jednoduše. Přiznám se, že mám v sobě lídrovskou ambici – v dobrém i v tom špatném slova smyslu, myslím, že umím věci formulovat, diskutovat, lidé mě mají za hodňouse, no a to mě prostě asi přivedlo k tomu, že jsem se stal jednou ze studentských tváří sametové revoluce,“ říká trochu neskromně a s nadneseným úsměvem Šimon Pánek, někdejší člen Občanského fóra a člen týmu Václava Havla, který jednal o vytvoření nové demokratické vlády. Za Občanské fórum mohl být v roce 1990 kooptován do Federálního shromáždění, cožnepřijal. Vzdal se mandátu i poté, co byl řádně zvolen v červnu 1990, nahoru ho vynesly preferenční hlasy ze 13. místa kandidátky. Rezignoval, protože, jak říká, chtěl dělat něco jiného, nestát se kariérním politikem ve dvaadvaceti letech a také cestovat a samozřejmě konečně si užívat svobody.

Po revoluci 1989 pracoval na humanitárních a novinářských projektech v informační agentuře Epicentrum a v Nadaci Lidových novin. Později založil s Jaromírem Štětinou a Českou televizí společnost Člověk v tísni, také působil v Kanceláři prezidenta republiky a současně se věnoval filmové produkci.

Člověk v tísni
Dnes je ředitelem již zmíněné organizace, v České republice největší české humanitární, rozvojové, vzdělávací a lidskoprávní obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni, kterou léta budoval s Tomášem Pojarem, Igorem Blaževičem a dalšími. „Myslím, že Člověk v tísni je výlučný na rozdíl od jiných humanitárních organizací nejen tím, že pořádá pomoc v zemích, které zasáhly přírodní katastrofy a války, ale nabízíme pomoc i lidem, kteří jsou týráni, pronásledováni v různých diktaturách – na Kubě, v Barmě, Bělorusku a dalších zemích. Hledáme, jak je podpořit na základě jejich potřeb. Suplujeme tím možnosti, které by měli ve svobodné společnosti tito lidé normálně k dispozici. To znamená, jestli potřebují počítač, my jim dovezeme počítač, když nemají spojení se světem, my jim dovezeme satelitní telefon, jestli nemohou číst Havlovy knihy nebo knihy o evropské demokratické transformaci, my jim je přivezeme. Když se nemohou dívat na filmy o demokracii, lidských právech, o konci komunismu, my je přeložíme do arabštiny, barmštiny, běloruštiny, ruštiny, španělštiny a dáme je lidem v nedemokratické zemi k dispozici.,“ popisuje zapáleně svou práci ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek. Člověk v tísni působí v desítkách zemí na celém světě, realizuje stovky projektů od stavby africké školy až po obnovu válkou zničeného Afghánistánu. Sociální, terénní a vzdělávací projekty realizuje i v České republice, jmenujme projekty Jeden svět,Programy sociální integrace, Příběhy bezpráví a další.

Ceny Šimona Pánka
Šimon Pánek obdržel řadu ocenění: prezident Václav Havel ho vyznamenal medailí Za zásluhy za angažovanost ve věcech veřejných v roce 2002 a v roce 2003 získal cenu Evropan roku. V roce 2010 obdržel od sdružení Post Bellum Cenu Paměti národa. „Cena je udílena lidem, kteří prokázali, že svoboda, čest a lidská důstojnost nejsou prázdná slova,“ uvádí organizátoři. Šimon Pánek ji převzal jako zástupce Člověka v tísni.

Natočil a zpracoval Mikuláš Kroupa.

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentáře (6)

Zanechte komentář