Vít Pohanka

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Vít Pohanka
Zapojil jste se do aktivní politiky? Případně, že ano, co vám to přineslo?
Hodně jsem s tou myšlenkou koketoval a po dlouhém váhání jsem v roce 1992 podal přihlášku do Občanské demokratické aliance. Byl to vážně a upřímně myšlený pokus zapojit se do politického dění, ale zemřel mlád. Hned na první schůzi místní organizace v Olomouci (v té době jsem na Moravě organizoval a vedl jazykové kurzy) jsem s úžasem zjistil, že je velmi aktivním a hlasitým členem i jeden z bývalých studentů Filozofické fakulty Univerzity Palackého, kterého jsem znal jako pochlebovače komunistického režimu. Jinak to nazvat nedovedu. Studoval jiný obor ale chodili jsme spolu na vojenskou katedru a tam jsem ho zažil jako nechutného patolízala jistého plukovníka Pírka, který měl na starosti politickou přípravu.
Skutečnost, že bych měl být ve stejné politické straně a stejné základní organizaci jako tenhle člověk, mne natolik znechutila, že už jsem nikdy na žádnou schůzi ODA nešel, neplatil jsem příspěvky a předpokládám, že mé členství bylo po nějaké době automaticky ukončeno.

S odstupem času myslím, že jsem byl naivní, protože každá politická strana přitahuje podobné typy a ODA v té době vypadala jako uskupení se značným voličským potenciálem. Že se tam vyskytne někdo podobný, jsem mohl čekat. Každopádně jsem tenkrát naplno pochopil, že na členství v politické straně nejsem stavěný. Nenechte se ale mýlit, politické dění mne zajímá. Jako redaktor BBC a později Českého rozhlasu jsem byl na sjezdech a kongresech ČSSD, KSČM i ODS a bavilo mne sledovat dění, povídat si s delegáty a informovat o tom. Ale sám bych se toho jako aktér účastnit nechtěl.
Dostudoval jste fakultu, na níž jste studoval v listopadu 1989?
Studium jsem si prodloužil, ale dokončil jsem ho. I když to bylo docela těžké. Studoval jsem češtinu a angličtinu. Hned v roce 1990 jsem se začal živit výukou cizích jazyků a jako živnostník jsem zaměstnal několik spolužáků. To zabralo dost času a práce. Na dopsání diplomky a přípravu na státnice už jsem opravdu musel hledat sílu v letech 1991-92, kdy jsem slušně vydělával i bez dokončeného studia. Ale přemohl jsem se a jsem rád, že jsem to zvládl.

Státnice z češtiny jsem absolvoval v roce 1990, z angličtiny v roce 1992. I když jsem výsledek nebyl takový, jak jsem si přál. Dostal jsem dvojky i z angličtiny, a to mne bolelo, protože jsem předtím měl lepší výsledky.
Kdo byl pro vás studentským vůdcem změn?
Nedokážu jmenovat jednoho člověka, který by byl tím jedním „pravým“ vůdcem. To, co se dělo v listopadu a prosinci 1989, jsem vnímal jako upřímně kolektivní úsilí o změnu pořádků ve společnosti. Samozřejmě, Martin Mejstřík, Šimon Pánek v Praze a třeba Ivan Langer v Olomouci, kde jsem studoval, byli vidět víc než jiní. Předpokládám, že stejně tak byli někteří studenti víc vidět a slyšet třeba v Brně a jiných městech, ale tam já jsem tenkrát nejezdil. Ale že bych já osobně považoval někoho za vůdce, který by mne nebo lidi okolo mne nějak inspiroval nebo strhl k činu, to říct nemůžu. Pro mne bylo zapojení do studentské stávky věcí osobního rozhodnutí a naštvanosti vůči komunistickému režimu.

Kdo vás ze studentských tváří revoluce nejvíc zklamal? Kdo potěšil?
Nemůžu říct, že by mne někdo zklamal nebo potěšil. Z lidí, se kterými se znám osobně to politicky „dotáhl“ nejdál asi Ivan Langer. Ale tím nechci říct, že by jiní lidé aktivní v roce 89 nějak selhali. Většinou se prostě dali vlastní cestou a dnes dělají práci, kterou dělat chtějí.

Existovala podle vás vůbec generace roku 1989?

Nevěřím v to. Nebo spíš nevím, co by taková generace představovala, za co by společně bojovala po změnách v roce 1989. V téhle souvislosti mne napadá, že kdykoli jsem slyšel někoho, jak mluví o „ukradené revoluci“ nebo „zklamané generaci“, nerozuměl jsem tomu. Nevím, co si slibovali jiní a co je zklamalo. Já se zklamaný necítím a s lidmi, kteří se nějak před dvaceti lety angažovali, se možná cítím spojený podobnou zkušeností a prožitkem něčeho výjimečného, co se člověku přihodí za život s největší pravděpodobností jen jednou. Ale to je všechno.

Jak vidíte sametovou revoluci dvacet let poté?

Já vám ani nevím, jestli se to dá nějak jednoznačně popsat. Samozřejmě je pro mne velmi slinou osobní vzpomínkou tehdejší pocit radosti a euforie. Ono je dneska s odstupem času jasné, že k něčemu takovému dojít muselo, Sovětský svaz byl před zhroucením, v Polsku vyhrála Solidarita volby už v červnu 1989, Maďaři začali pouštět Němce z NDR do Rakouska v létě, Berlínská zeď padla pár dnů před 17. listopadem atd. atd. atd.
Jenže já byl tenkrát asi tak natvrdlý, že mi to pořád nedocházelo, a pořád jsem měl strach, že může nastat nová mela, nějaký zásah zvenčí jako v roce 68. A nebyl jsem sám. To, co se tenkrát dělo, mi možná dnes přijde jako takové to kolektivní hrdinství v době, kdy už je skoro po všem. Ale tím nechci tehdejší události nijak zlehčovat. Prožíval jsem je, jak jsem se zmínil, velmi intenzivně a radostně. A tahle vzpomínka ve mně zůstává a je asi nejsilnější.

Zdroj: Právo, právo.cz

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentář (1)

Zanechte komentář