Vzpomínky Vsetínských rodáků

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Vzpomínky Vsetínských rodáků
Žáci 9. ročníku ZŠ Vsetín Sychrov 97 se v rámci projektu Příběhy bezpráví rozhodli vypátrat, jak probíhala před dvaceti pěti lety sametová revoluce v našem městě, ve Vsetíně, ale hlavně co a jak při těchto událostech prožívali lidé jim blízcí, rodiče, prarodiče i přátele ze Vsetína. V rámci příprav se vydali do Prahy, přímo na Albertov, kde začaly 17. listopadu 1989 první studentské demonstrace. Prohlédli si pamětní desku těchto událostí na budově Přírodovědné fakulty a vyrazili směrem k Vltavě přes nábřeží k Národnímu divadlu. Kolem divadla se vydali na Národní třídu do míst, kde před dvaceti pěti lety pořádkové síly napadly tisíce demonstrantů, kteří provolávali známé heslo: „Máme holé ruce“.
Ale školáci ze Sychrova vědí, že dějiny se nepíší jen v Praze, dějiny kráčely i Vsetínem. Proto se rozhodli zmapovat události listopadových dní roku 1989 na Vsetíně.
Vzpomínky vsetínských rodáků

PANÍ J.
v roce 1989 měla 21 let, vdaná, na MD
Našla jsem se na jedné z výše uvedených fotografií… Byla to úžasné euforie, nadšení a očekávání plná nadějí. Byla jsem na MD, víceméně bez kontaktu s kolegy ze zaměstnání a plná obav jsem sledovala události z televize. A pamatuji si, že v den demonstrace byla zima, šla jsem se sotva dvouměsíčním synem ven a úplně náhodně jsem zjistila, že probíhá demonstrace, nebo spíš míting, jak se tomu říkalo. Zastavila jsem se, poslouchala a atmosféra mě úplně strhla. Jsem ráda, že jsem u toho mohla být.
* * *
PANÍ JANA
v roce 1989 měla 20 let, vdaná, čekala dítě
Bylo mi asi dvacet. Manžel byl mimo republiku, když 17. listopadu vypukla tzv. sametová revoluce. Bydlela jsem na Vsetíně. Musím přiznat, že jediné, co si z té doby intenzivně pamatuji, byl strach. Strach, že možná začne válka, že přijedou zase Sověti (dnes Rusové) a „sjednají pořádek“ v naší zemi silou. Strašně jsem se bála o to dítě, které se mělo každou chvíli narodit. Možná teď někomu připadám jako zbabělec, ale já jsem žila v obyčejné rodině, na západ jsme neměli žádné kontakty. Mí rodiče měli oba práci, docela solidně vydělávali, byli to poctiví lidé. Nevěděla jsem, co je to demokracie… neměla jsem žádné jiné zdroje informací o světě a o životě, než jaké poskytovala Česká televize a rozhlas.
Necítím se proto nijak špatná, že jsem ze sametové revoluce nejásala. Ale já opravdu nejásala.
* * *
PANÍ LUDMILA
v roce 1989 měla 50 let
Pamatuji si, že 17. 11. 1989 začaly ve Vsetíně velké oslavy. Vsetínské Občanské fórum svolalo velkou demonstraci na náměstí Svobody. Velký průvod šel od Zbrojovky Vsetín (skoro každý zaměstnanec), celou cestu z Jesenic až na náměstí volali lidé různá hesla a také: „Už jsme tady!“ Připojili se k nim zaměstnanci Mezu Vsetín, nemocnice, sanitáři, požárníci a všechen vsetínský lid. Před památníkem padlých se konaly navečer meetingy (asi 7 dnů). Členové občanského fóra, zástupci obcí i farář zde promlouvali.
Pro mě-zážitek na celý život. Emoce a pocity z těchto meetingů nám v paměti doteď. Bylo to obrovské HURÁ pro Českou republiku.
* * *
PAN L.
v roce 1989 student, tatínek jedné z našich žákyň
V roce 1989 jsem byl studentem čtvrtého ročníku na VUT v Brně. Nebyl jsem nijak zvlášť politicky angažovaný, prostě obyčejný student. Sametová revoluce pro mě začala ve škole až v pondělí 20. listopadu. Tématem mnoha rozhovorů bylo, brutální rozehnání demonstrace studentů v Praze na Národní třídě. „To přece nemůžou. To přece nejde.“ To v rozhovorech zaznívalo spolu s pocity bezmoci a odporu. Brzy na to někdo na monitory před přednáškovou aulou pustil sestřih záběrů, na nichž policisté v bílých přilbách mlátili studenty obušky a vytahovali je z davu. Vím, že jsem si kladl otázku: „Něco je potřeba udělat. Ale co?“
Našli se jiní, lépe orientovaní, kteří zorganizovali shromáždění na schodech před vchodem do školy. Na ní byly čteny požadavky studentů zaměřené především na vyšetření incidentu na Národní třídě. Byly tam ale jiné, které byly mnohem závažnější například odstranění vlády komunistické strany.
Vzpomínám si, že se někdo ozval. „To je ale už jednoznačně politický boj.“ Odpovědí mu bylo „A co čekáš. No, konečně.“ Atmosféra byla plná vzrušeného očekávání věcí budoucích, ale též obav, jak to všechno dopadne. Když komunisté revoluci udolají, bude zle. Všechny nás sice vyhodit nemohou, ale některé určitě. Proto jeden ze studentů, který četl požadavky, ukončil svůj projev slovy: „Zatím jsem student…“
Při demonstraci na Náměstí Svobody v Brně lidé cinkali klíči, skandovali hesla, vzpomínám si na „Už je to tady!“ Policisté nezasahovali, pouze přihlíželi. Mně trochu zamrazilo v zádech, když jsem si všiml obrněných transportérů s velkými nápisy VB, které byly umístěny v postranních uličkách. Pocity z té doby jsou neopakovatelné a dost těžko se budou vysvětlovat někomu, kdo nežil v nedemokratickém politickém systému. Převažoval pocit svobody, sounáležitosti s ostatními „slušnými lidmi, které se míchaly se s nadějí, že bude líp. Také se někde vzadu krčil strach. Z toho, co se může stát, když ti pokojně přihlížející policisté dostanou rozkaz zasáhnout. Budovy byly polepeny ručně malovanými plakáty a letáky. Jedním z nejvýraznějších prvků byl ale obrovský nápis na zdi domu na spojnici se zastávkou Česká a náměstím svobody. Byl na něm text písně „Modlitba pro Martu.“ Já jsem tehdy tu píseň neznal, ale ta slova ke mně mluvila. Nebyl to programově politický text. Připadal mi nezvyklý, jakoby cizí, ale především sousloví „tehdy tvá ztracená vláda věcí tvých se k tobě navrátí, lide navrátí“ skvěle zapadalo do revoluční atmosféry.
Mé vyprávění by nebylo úplné bez dalších střípků. V největší přednáškové síni Q ve škole probíhalo jedno ze shromáždění. Na něm vystoupil herec Bolek Polívka, který sice říkal, ať od něj nečekáme žádnou legraci, že přišel jenom podpořit revoluční úsilí, ale nakonec se neudržel. Řekl nám, že se mu před časem narodil syn. Jeho manželka je z Francie, a tedy jejich dítě bude muset být dvojjazyčné. Proto se hned brzy po narození dítěte musel podívat, zda v dětské pusince náhodou nenajde dva jazyky.
Na závěr mého vyprávění připojuji jeden postřeh. V době revoluce jsem procházel chodbou k přednáškové síni a všimnul jsem si nápisu „Studentské tiskové středisko“ nebo tak nějak. To vzbudilo mou zvědavost. Jeden ze studentů, který z těchto dveří vyšel, mi sdělil: „Dovnitř nemůžeš.“ Bylo mi jasné proč. Přece jen jsem pootevřenými dveřmi zahlédl několik pilně pracujících kopírovacích strojů. V té době byla kopírka úplná vzácnost a tam jich bylo hned několik. Napadlo mě, že někdo ze zahraničí takto pomáhá. Proto ty tajnosti a ta ochrana. Také mě napadlo, zda se toho za kulisami něžné revoluce neodehrává mnohem víc, než my běžní lidé z davu smíme vidět. Ale to je jiný příběh.
* * *
PANÍ M.
v roce 1989 měla 2 roky
Vzpomíná si, že – ve městě bývala velká shromáždění lidí, kteří něco (nevěděla co) požadovali, -v televizi probíhalo vysílání z Prahy, kde se shromažďovaly velké davy lidí, kteří měli různá hesla, – v Klubu Mladých (M klub) se zúčastnila shromáždění, které diskutovalo o událostech v Praze (klub byl na Ohradě).
* * *
PANÍ PAVLA
v roce 1989 měla 34 let
Pracovala jsem jako účetní ve státním podniku MEZ Vsetín. Účastnila jsem se pochodu od MEZu na náměstí Svobody, kde byla demonstrace. Vzpomínám si, že jsem se velmi těšila na změnu, na kterou jsem čekala už od dětství. (Moje rodina byla protikomunistická.) Vůbec jsem se nebála, šla jsem do toho naplno. Ale šlo vidět, že ti, kteří byli v KSČ, sice šli, ale moc nadšení z toho nebyli. Jsem ráda, že jsme se zbavili totality a nastala demokracie. Dnes podnikám a jsem šťastná, jak to v dnešní době jde, i když i v dnešní době není všechno perfektní, ale pořád je to lepší než totalita.
* * *
PANÍ V.
v roce 1989 měla 36 let
Toho roku nám nečekaně umřel tatínek, takže bylo plno jiných starostí. V listopadu byla opravdu zima, zrovna v těch dnech syn ležel doma s horečkou. Ve škole (v práci) jsme měli po událostech 17. listopadu hned další týden IPV(ideově politické vzdělávání). Výjimečně jsme se sešli všichni společně ve sborovně, tehdy nás na Sychrově bylo asi kolem 40, a bouřlivě se diskutovalo o událostech v Praze. Dívala jsem se na fotky z té doby a hned na té první jsem poznala Frantu Segrada, dnes uznávaného umělce. Manžel, který byl na té demonstraci, vzpomíná, že Franta zpíval píseň Náměšť (Krásný je svět, krásnější je…), poprvé ji slyšel právě tam. Tuto píseň jsem pak roky učila v hudební výchově.
* * *
PANÍ NAĎA
v roce 1989 měla 30 let
Situace se vyostřovala už týden před 17. listopadem 1989. Mí rodiče bydleli v Praze a jen z vyprávění známých vím, jak to probíhalo na Vsetíně. Tou dobou jsme měli čtrnáctidenního brášku, neměli jsme tehdy moc času. Poslouchali jsme televizi a rádio. Manifestaci studentů. Fandili jsme studentům i hercům. Všude byly manifestace, lidi byli nadšení, že se něco děje. Od Zbrojovky šel velký průvod přes celý Vsetín. Na náměstí Svobody byly velké manifestace, lidi cinkali klíčema a my jsme s dojetím poslouchali z rozhlasu i televize píseň Modlitba pro Martu od Marty Kubišové. Těšili jsme se, že bude lépe, ale zároveň jsme měli trochu obavy, aby nedošlo k nepokojům. Štěstí a radost střídaly obavy a strach. Tuto událost mám v hlavě navždy.
* * *
SLEČNA PETRA
v roce 1989 měla 7 let
Z období revoluce si mi vybavuje pouze jediná osobní vzpomínka, i když je to spíše čerstvě porevoluční momentka. Jako maličcí prvňáčci jsme stáli s aktovkami na zádech seřazeni ve třídě před odchodem na oběd. Tehdy ještě soudružka učitelka se před nás postavila a povídá: „Děti ode dneška se už nebudeme loučit slovy – Na shledanou soudružko učitelko, ale paní učitelko. Pojďte, zkusíme si to!“ My jsme horlivě kývali hlavičkami a spustili jsme sborově: „Na shledanou sou-paní učitelko!“ Paní učitelka nás pochválila a my měli radost, jak jsme to zvládli, i když jsme samozřejmě vůbec netušili, proč ji máme jinak oslovovat.
* * *
PAN S.
v roce 1989 měl 26 let
Pracoval ve Zbrojovce na Vsetíně a pamatuje si, že všichni zaměstnanci od nich z práce šli v průvodu z Jasenic do města a cinkali klíči. Jejich vedoucí jim říkal, že pokud půjdou demonstrovat, tak mají počítat s vyhazovem. Naštěstí je nepropustil. A také si vzpomíná, že po městě se roznášely nějaké letáky. Bohužel si nevzpomíná, co na nich přesně bylo. Jeho táta si vzpomíná, že se rušily Milice. Musely se také odevzdávat zbraně.
* * *
PANÍ L.
v roce 1989 jí bylo 21 let
Byla v té době na mateřské dovolené s půlročním synem. Vzpomíná si na tyto dny, že v televizi bylo hodně zpravodajství o těchto událostech z hlavního města Prahy. Také o tom hodně debatovali v rozhlase. Hodně se o tom psalo v tisku. Měla z toho smíšené pocity, co tahle událost přinese do budoucna.
* * *
PAN M.
v roce 1989 mu bylo 58 let
Pamatuji si, že jsem nadšeně a plný nadějí sledoval události v Praze. Věděl jsem od tatínka co je to demokracie a doufal jsem, že po r. 1989 k nám přijde znovu. Doufal jsem, že se najde druhý Masaryk, a našel se! Jen se jmenoval Václav Havel – maják a ukazatel demokracie pro náš národ. Myslím, že pražské Občanské fórum bylo založeno už devatenáctého listopadu a mám pocit, že hned na to bylo založeno to vsetínské. Také jsem si jist, že první svíčka „pro revoluci“ byla na Vsetíně zapálena už 19. 11. 1989 a mám pocit, že ji zapálila paní Jaroslava Kudlíková (manželka porevolučního starosty). Musím se přiznat, že jsem brečel jako malý, když se na Vsetíně povedlo zorganizovat 27. listopadu stávku a demonstraci na náměstí Svobody. Už ten průvod, co šel městem z velkých podniků, od Zbrojovky, od Mezu, od nemocnice… bylo to jako lidské moře a my všichni doufali, že nám nese „čerstvý vítr“ a naději. Věřil jsem a pořád věřím. Byly to nejkrásnější chvíle mého života.

Zdroj: www.jsns.cz/cz/naserevoluce

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentář (1)

Zanechte komentář