Zdeněk Bonaventura Bouše

Item image

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Sametka vypráví tento příběh

Zdeněk Bonaventura Bouše
Zdeněk Bonaventura Bouše (16. května 1918 Plzeň – 16. dubna 2002 Praha), přáteli nazývaný Bony, byl teolog a liturgista, františkán, překladatel liturgických textů, ekumenicky smýšlející průkopník liturgické obnovy po Druhém vatikánském koncilu, signatář Charty 77.

V roce 1942 byl ordinován ke kněžské službě a působil v pastorační praxi na několika místech pražské arcidiecéze. V roce 1946 vstoupil do františkánského řádu a přijal řeholní jméno Bonaventura. Od 13. do 25. dubna 1950 byl s dalšími františkány od Panny Marie Sněžné internován v Hejnicích. Státní souhlas k výkonu činnosti duchovního měl za doby komunistického režimu pouze v letech 1968–1972, kdy byl kaplanem v pražských Záběhlicích (hostivařská farnost). Svým působením se dostával do konfliktů nejen se státní mocí, ale i s tradičně smýšlejícím biskupem Tomáškem. V letech 1969–1970 přednášel jako odborný asistent liturgiku na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Kromě odborných teologických znalostí v liturgice a biblistice měl smysl pro slovesné i výtvarné umění. V roce 1977 byl jedním z mnoha signatářů Charty 77, kteří za svůj podpis dostali výpověď ze zaměstnání (viz dopis mluvčího Jiřího Hájka Federálnímu shromáždění).

Takzvaná pražská liturgická překladatelská skupina, v níž kromě něj byli ještě Miloslav Máša a Václav Konzal, po Druhém vatikánském koncilu během dvaceti let vytvořila většinu dnes v římskokatolické církvi užívaných českých překladů liturgických textů. Reforma liturgie byla nejprve zaváděna v chrámu Panny Marie před Týnem pod vedením Jiřího Reinsberga. Uvolněné politické poměry umožňovaly, aby občas Bonaventura Bouše koncelebroval přesto, že neměl státní souhlas. Podle Hradílka byl Bouše zpočátku nekomunikativní, během dvou let se z něj však stal otevřený člověk.

Po pohřbu byl Zdeněk Bonaventura Bouše uložen do společného hrobu bratří františkánů na Olšanech.

Charta 77
Charta 77 byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách. Iniciativa působila v letech 1977 až 1992. Pojmenována je podle dokumentu Charta 77 (Prohlášení Charty 77) z 1. ledna 1977.

Autory, organizátory a mezi prvními signatáři byli Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek. Jeden ze tří prvních mluvčí, profesor Jan Patočka byl také první obětí represí komunistického režimu vůči signatářům Charty 77, když 13. března 1977 po několikahodinovém výslechu zemřel. Jeho pohřeb v Břevnově se stal významnou událostí protikomunistického odporu. Nekrolog četl Ladislav Menzel, který v červenci následujícího roku předčasně zemřel. Signatáři reprezentovali odlišná povolání, politické postoje i náboženská vyznání. Řada z nich se výrazně zapojila do veřejného života po Sametové revoluci v roce 1989.

Text byl převzat z Wikipedie

Pro zobrazení GPS souřadnic a popisu umístění sametky se musíte registrovat

Zavřít komentáře

Komentář (1)

Zanechte komentář